Fixní stránka – Neštěstí u Znosimi 2.7.1932, pokračování
Originál staničního deníku (stanice Vlašim) zápís události z 2.3.1932 – sbírka p. Jaroslava Kohouta
Doslovný přepis deníkové stati o nehodě se zachováním dobového pravopisu a interpunkcí:
…Bylo 19.40 hodin, když se mého návratu do stanice strhl prudký vítr, který naplnil ovzduší prachem tak, že se až setmělo. Vlaky 3546 a 3547 křižují normálně ve Vlašimi, ale v uvedený den byl vlak 3546 zpožděn a drážní úřad v Benešově přeložil křižování vlaků 3546 a 3547 do sousední stanice v Domašíně.
Bylo 19.47, když jsem blíže ke stanici zaslechl zdáli píšťalu parního stroje. V prvých okamžicích jsem se domníval, že buď v některé, s tratí sousedící vesnici hoří a kolemjedoucí vlak dává píšťalou výstražné znamení a nebo, že vichřice zavalila trať, která z části vede lesem vyvrácenými stromy a vlak pískáním upozorňuje na překážku a volá o pomoc. Nahlédnutím do telegrafního zápisníku jsem zjistil, že křižování do Domašína je správně zapsáno a proto všichni bez duchu jsme sledovali pískání stroje.
Když pískání neustávalo, vyrazil skladník Jan Pauly směrem za vlakem 3547. Bouře divoce se rozzuřila a strhl se silný lijavec. Za Paulym následovali staniční zřízenci, vlakový a strojní personál, pokud zrovna nebyl ve službě a slyšel pískání. Stroj pískal monotónně dál. Dle hodin jsem ihned viděl, že vlak 3547 nemohl do stanice v Domašíně dojeti a že se stalo něco velmi vážného. Telefonní aparáty byly v důsledku bouře na celé trati vypnuty, takže jakékoli dorozumění bylo nemožné. S hrůzou jsme všichni očekávali, co přinesou nejbližší okamžiky. Asi za hodinu se vrátil uřícen a promočen skladník Pauly a zděšeně hlásil příšernou srážku vlaků 3547 a 3546 v km 18.7 – 18.9 v lese za vesnicí Znosim v místech, kde se trať prudce zatáčí a nedovoluje větší rozhled, než 50 – 60 metrů. Současně hlásil, že strojvůdce Hájek Jakub a vlakvůdce Havlín Alois jsou mrtvi a několik mrtvých, že se nalézá v troskách roztříštěných vozů.
Zalarmovali jsme hned všechny místní lékaře, četnictvo, hasiče a okresní soud a před stanicí ve Vlašimi stojící dva poštovní autobusy poslal jsem hned k místu nehody. Kde jaké vozidlo jsme mohli sehnati, dirigoval jsem na místo nehody, aby zprostředkování dopravy bylo co nejrychleji po ruce. Poněvadž se setmělo, poslal jsem na místo nehody dostatečný počet pochodní, které se velmi uplatnily. Zůstal jsem sám s pomocným zaměstnancem Karlem Horálkem ve stanici, jelikož jsem doufal, že většina cestujících přijde pěšky do stanice. Před 21. hodinou dostavili se v zástupu první zdraví i lehce ranění do stanice. Zastrašení, do kůže promoklí a rozčilení cestující, organizace vnitřní služby pochopitelně neznali, spatřovali ve mne viníka a bez rozmýšlení se povzbuzovali, abych byl hned buď řádně zmlácen, nebo zastřelen. Viděl jsem, že je nutno zachovati co největší rozvahu a klid a s MuDr. Viktorem Schillerem zahájili jsme ihned protokoly s raněnými.
Nadávky a hrozby pršely nám na hlavy bez ustání, zvláště když Dr. Schiller některému raněnému objektivně konstatoval, že jeho zdravotní stav neutrpěl. Když zástup rostl a z místa nehody docházely zprávy stále divočejší, požádal jsem Dra. Schillera, aby se odebral na místo nehody, kde jej bude zapotřebí. Zůstal jsem sám a vyšetřoval údaje raněných i zdravých hlásících se do evidence. Konstatoval jsem i řadu nepravd, což je při podobných nehodách běžnou věcí. Z těch, co nejvíce křičeli, utrpělo nejméně a převážná většina jich odmítla podrobiti se lékařské prohlídce. Veškerý staniční, jízdní a strojní personál zúčastnil se obětavě a vynikající měrou záchranných prací, ve kterých bylo po celou noc pokračováno. Nákladní vozy na obou vlacích byly opatřeny patentními zámky proti krádeži a veškeré ve vozech zanechané aneb mimo vozy roztroušené a cestujícími poztrácené předměty byly sebrány a uzamčeny.
Cestující ve stanici domáhali se bouřlivě další dopravy směrem na Dolní Královice a když drážní úřad v Benešově dal k této dopravě svolení, byli všichni cestující dle pohotovosti vozidel dopraveni silničními vozidly do svých domovů. Poslední cestující byli vypraveni ve 2.35 dne 3.7.32. Pan dopravní šéf Ing. Nosek, který ještě v noci dostavil se na místo nehody nařídil, aby drážní úřad Praha k udržení osobní dopravy dirigoval do Vlašimě tři silniční autobusy, které už v 5.30 stály před stanicí ve Vlašimi. Toto opatření bylo veřejností přijato ze značným zadostiučiněním, silně přispělo k uklidnění a plně se osvědčilo.
Autobusy stěží stačily zmoci frekvenci, ale potřebě bylo vyhověno. Vlakový personál střídal se v doprovázení autobusů, osobní pokladny vydávaly jízdenky, takže správa státních drah neutrpěla újmy na příjmech. Jelikož techničtí znalci shodli se v názoru, že odklízení trosek a uvolnění tratě potrvá 4 dny, nechal jsem všechny v Benešově stojící a kusovým zbožím ložené vozy předsunovati do Domašína, kam jsem odeslal zdejší skladištní personal, který zboží vyložil a zboží dopravily do Vlašimě Jihočeské automobilové podniky nákladními automobily. Z Prahy dovezl malý nákladní vůz zásobu dynalkolu*1) pro autobusy a tento vůz jsem použil k rozvážení kusového zboží pro stanice ve směru do Dolních Královic a který při vratné cestě přivezl zásilky v jednotlivých stanicích k přepravě podané, takže jsme neměli jediné překročené dodací lhůty. Za celou dobu trvání poruchy nebylo vydáno žádné omezení v komerční službě a rovněž nebyla podána žádná reklamace z titulu překročení dodacích lhůt. Kromě poškození tří zavazadel, nebylo žádné zboží poškozeno.
Na místě nehody zůstalo 9 zabitých, mezi nimi strojvůdce Jakub Hájek, od vlaku 3547 a vlakvedoucí Alois Havlín od vlaku 3546. Šestnáct těžce zraněných bylo odvezeno pomocným vlakem do nemocnice v Benešově, mezi nimi strojvůdce Nosek Ant., topič Mareš Frant. a topič Houdek Frant. Topič Mareš František dne 5.7. utrpěným zraněním v nemocnici podlehl, čímž počet mrtvých stoupl na deset. Lehce zraněných bylo 90. Do slavných dnů sletových zalehl smutek a žal. Mně samotnému, který jsem byl ve dne v noci ve službě připadl smutný úkol, abych se všemi mrtvými naposledy za úřad, personal a službu rozloučil. Byl to přesmutný týden a přesmutné povinnosti.
Při záchranných pracích na místě nehody nejvíce se zasloužil zdejší skladník Jan Pauly, Jemu vděčí četnický strážmistr Kyselka z Vlašimě, těžce raněný, za své vysvobození z trosek roztříštěného vozu, ze kterého jej Pauly sekerou doslovně vysekával a s výše po žebříku snesl na zem. Josef Kratochvíl, návěstník od vlaku 3547 obětavě pomáhal Paulymu zachrániv služební peníze a terrion s jízdenkami a peněžní pozůstalost zabitého vlakvůdce Aloise Havlína. Dále obětavě pomáhali: Pomoc zam. II. sl.sk. Josef Paris, František Mastík, a staniční zřízenec Josef Trachta. Z ostatních zaměstnanců zúčastnili se záchranných prací: Průvodčí vlaku Josef Mück, Josef Motyčka, František Račanský, staniční pomocník Antonín Bureš, pomocný zaměstnanec Eduard Hazmuka, Bohuslav Horálek a vlakvůdce František Suchopar…
Poznámka:
*1) Složení tohoto pohonného média bylo podle tehdejších norem 53% benzolu 42% lihu a 5% rafinovaného petroleje. Pod názvem Dynalkol se také prodávaly směsi s obsahem 50 % etanolu, 30 % benzenu a 20 % benzinu. Až do roku 1932 konkuroval tento výrobek autobenzinu obsahujícímu jen ropný benzin. V letech 1926 až 1936 bylo v Československu zavedeno ze zákona povinné mísení 20% bezvodého etanolu s benzinem. S rostoucí spotřebou pohonných hmot bylo tak umožněno vymíchat asi 50 tis. tun etanolu do benzinu ročně, což bylo v roce 1935 20 % spotřeby. Používání lihobenzinových směsí zaniklo u nás až počátkem padesátých let minulého století a dosud nebylo obnoveno.
Obrázková galerie
Obsahuje 11 vybraných obrázků: A to 1 až 8 z místa neštěstí a 9 až 11 z nádraží v Mostě – Domašíně. První osobní vůz za naprosto zničeným vozem služebním vlaku 3546 byl v takovém stavu, že nebyl schopen transportu a musel být převážen zčásti na podvalníku, zůstala mu pouze jedna náprava.
Chcete-li galerii zastavit, najeďte si myší na obrázek, kliknutím na libovolnou tečku je možno si žádaný obrázek vybrat, lhostejno v jaké pozici se galerie právě nachází.
Tohle je sice jen moje úvaha,
ale o bouřkách částečně něco málo vím. Mám poměrně zajímavé zkušenosti s anténami. Bývaly to vždy antény typu Long Wire, tedy klasická drátová anténa. I u mne to byl drát mezi dvěma domy, asi 25 metrů nad zemí. Sloužila k dálkovému příjmu AM rozhlasu, včetně radioamatérů. Nechyběly i dva páry anténních izolátorů a studené (předpisově uzemněné konce), za které byla anténa ukotvena. Na tohle je skutečně předpis a hasiči by mohli mít námitky, o pojišťovně nemluvě. Ohledně bouřky, anténa se chovala úplně stejně, jako běžné nadzemní telefonní vedení. Bývala proto jištěna uzemněným jiskřištěm (pro případ nehezkého maléru) a trubicovou plynovou výbojkou asi 7cm dlouhou s deskovými elektrodami (pro blokování přepětí a statické elektřiny). Přepětí a statika sice neudělají žádné velké efektní drama, ale do rádiového nebe spolehlivě pošlou drahý přehledový přijímač. Ono, nemusela být ani bouřka, stačila v zimě suchá vánice. Takové ty drobné krupičky místo vloček. A výbojka už vesele zářila. Tedy na znamení toho, že je něco špatně.
A jsme u jádra věci:
Ve staničním deníku, který obsahuje záznam události z 2.7.1932 zaznamenané panem vlašimským přednostou, se píše že: „telefony v důsledku bouře byly na celé trati vypnuty„. Blaník, tedy lokální týdeník Národních socialistů z 9.7.1932, v článku o neštěstí tvrdí, že: „telefon ani telegraf nefungoval„, takže co s tím?
Pokud by někdo odpovědných osob vydal příkaz k vypnutí telefonu a telegrafu, muselo by to být i písemně. U dráhy se na pořádek dbá, na ten úřední obzvláště, muselo by to být někde k dohledání. Nabídnu vám tedy poměrně rozumnou hypotézu:
Je večer 2.7.1932. Blíží se Bouřka. Podle popisu událostí, se asi s velikou pravděpodobností nejednalo o běžnou letní bouřku z tepla, ale o bouřku frontovou. To je v létě zcela běžný meterologický jev, který doprovází masivní vpády studeného a vlhkého oceánského vzduchu od západu event. severozápadu. Typický markant takové bouře je i masivní pokles barometrického tlaku, v řádech hodin před tím, než bouře udeří. To i u bouřce z tepla může být, ale pokles tlaku je o mnoho menší, někdy vůbec ne. Frontové bouře jsou vždy o mnoho divočejší, často doprovázené salvami blesků, ještě před první vlnou srážek. Tyto bývají téměř vždy přívalovými dešti, s krupobitím a silným větrem na hranici vichřice, kdy rychlost větru hravě dosáhne 80 km v hodině a často i více. Působí obvykle velké materiální škody, lokální záplavy, vyvrací stromy, od blesků vznikají i požáry. Tedy ukázkovou bouři máme a jak to asi mohlo probíhat?
Dejme tomu, že dispečerovi v Benešově je už jasné, že zpožděný vlak 3546 v případě křižování ve Vlašimi, značně zpozdí i vlak 3547. Volá tedy do Vlašimi a přednostovi sdělí změnu křižování. Ten ji slovně potvrdí a následně ji též zapíše, jak drážní předpis vyžaduje. To se stalo a existuje o tom písemný záznam. Totéž se chystá udělat znova s tím, že nyní volá do Mostu – Domašína. Telefon je ale najednou hluchý. Proč?
Toto jen pouze hypotéza, mohlo by to tak být a nemuselo, buďte tedy shovívaví. Vycházím z toho, že nikde se mi nepovedlo dohledat zprávu o tom, ze by větrem vyvrácený strom poničil telefonní a telegrafní vedení. Zbývá tedy jediné, blesk.
Blesků je mnoho druhů a vědci je mají podrobně pojmenované. To by bylo na další dvě stránky a nás bude zajímat tedy jen jediný – tzv. čárový (též rozvětvený) blesk. Tem se sám dělí na několik typů, tedy: CC blesk mezi dvěma oblaky, ten nás teď nezajímá. Pak je tu CG- blesk, který jde od základny bouřkového oblaku k zemi a má záporný náboj. Ten by mohl být viníkem. A pak je tu CG+ Má vždy kladný náboj a také jde z oblaku směrem k zemi (*1 viz poznámka v patě článku).
Ale protože vzniká v horní části (kovadlině) bouřkového mraku, zpravidla 10 a více kilometrů nad zemí, jedná se skutečně o velmi ničivou a nebezpečnou formu blesku. Napětí a proudy zde panující se počítají milionech voltů a ampér. Není ale zase tak častý. Asi pouze jen 5 procent všech čárových blesků. Ten by to také mohl mít na svědomí. Mohou být i blesky obrácené, ze země k oblaku: UL (Upward Lighting), ty však také pro zjednodušení vynecháme.
Tedy přímý úder blesku do vedení. To by mohlo být. Ovšem takovýto přímý zásah neodnesou jen pojistky. Na vedení vzniká obrovské přepětí a pojistka jej zpravidla nezastaví. Jedná se vždy o stovky tisíc voltů, které hravě přeskočí spálenou pojistku a na telefonních technologiích to způsobuje devastující škody. Přímý zásah často zničí i samotné vedení v místě výboje. A také vznikají fatální zranění. Znám případ telefonistky, která u takto zasažené ústředny utrpěla ošklivá poranění vyžadující dlouhodobou hospitalizaci a částečně přišla o zrak.
A pak je tu ještě jedna věc: Nemusí vůbec do vedení uhodit. Klidně 50 i 100 metrů vedle, někam do pole, či lesa. Bleskovým kanálem, podle síly blesku v té chvíli tečou proudy o stovkách tisíc ampér při napětí o milionech voltů a ke slovu přijde další fenomén, indukce. Toto vyvolá silný elektromagnetický puls. Vědci pro to mají pojmenování: EMP. Když se to stane nedaleko trati, je tam pochopitelně telefonní i telegrafní vedení. Pak je na problém doopravdy zaděláno.
Kdybyste na toto vedení měli v tu chvíli připojený osciloskop, zaznamená vám silný puls, který má rychlý nástup, ostrý vrchol a pomalu doznívá. Napětí už nemusí (ne ovšem vždy) mít ničivou sílu, ale na přepálení pojistek na ústředně to bohatě stačí. A právě možná tohle se mohlo stát za bouřivého večera 2.7.1932, třeba někde mezi Benešovem a Domašínem, nebo Domašínem a Vlašimí? To už se těžko, po desítkách let zjistí. Ale víme jen to, že zřejmě z tohoto důvodu, dostaly události dramatický spád. Připraví to o život deset lidí…
Rád jsem fotografoval blesky. Je k tomu ale potřeba kvalitní zrcadlovka, s možností natvrdo odpojit veškerou automatiku. Měl jsem takovou, byl to digitální Nikon D50. Mobilem tohle prostě dělat nejde. Snímky jsou z nástupu frontové bouře, která k nám přišla 11.8.2009 pozdě večer, snímek zachycuje pohled z okna směrem k letišti u Radošovic. Blesk je typu CG- a pod základnou mraku se dělí na dvě ramena. To silnější udeřilo někde u letiště, slabší do pole nad Domašínem. A to v místě, kde je místní komunikace do Domašína (za bleskem) a souběžně se silnicí vede linka vysokého napětí 22 kV (před bleskem), tedy z pozice fotografa. Obě ramena mají četné laterární (boční) výboje, to je běžný jev.
Z této bouřlivé noci mám řadu snímků, některé skutečně docela brutální. Tento nic moc, ale něco mne zaujalo. Bílá skvrnka na místě, kde je plechový parapet střechy sousedního domu. Vypadalo to jako odraz blesku na tom pozinkovaném plechu. Ten je u pravého ramena celkem normální, ale u ramena levého? Zajímavé. Tak se mi to jevilo na malém monitoru zrcadlovky.
Velký monitor počítače mi však ukázal surovou pravdu. Žádný odlesk. Levé rameno blesku se dotklo pole asi ve vzdálenosti 60 až 100 metrů od stožáru toho elektrického vedení. Ano, zde vidíte co dovede EMP. Tedy elektromagnetický puls. Zde je to ovšem trochu větší divadlo. EMP naindukoval na ocelové konzoli víc jak 60 metrů vzdáleného sloupu, napětí hodně přesahující 100 kV. K tomu připočítejte 22 kV na vedení samotném a to velmi tvrdých 22 kV. Došlo k zapálení mohutného oblouku, mezi konzolí a vodičem, přes izolátor.
Ještě chvíli po úderu blesku, oblouk hořel a zářil jasným světlem, živený vlastní energií elektrické linky. Pak na vzdálené rozvodně či trafostanici, vypadla ochrana. Ještě připomínám, že se nejednalo o žádný přímý úder blesku do elektrického vedení. Pravý snímek si můžete pomocí pravé šipky ještě více zvětšit. Žádný bleskový výboj vedoucí přímo ke sloupu a konstrukci vrchní konzole, tam nenajdete. Víc se zde nestalo. Možná v Domašíně, kam tato linka vede, nedokoukalo pár pozdních diváků svůj oblíbený televizní seriál.
Tak tohle se mohlo stát za bouře 2.7.1932, někde na telefonním sloupu vedle trati. S tím rozdílem, že zde se žádný jasný oblouk nekonal. Telefon ani telegraf nevede a ostatně ani nepotřebuje taková napětí a proudy, jako silová elektrická linka. Jen to tak trochu zajiskřilo, možná ani to ne. Ale co tento jev tenkrát způsobil, je o mnoho hroznější.
*1. Poznámka: S blesky je to trochu složitější:
CG- záporný náboj blesku a záporný, tedy souhlasný náboj země? To přece nemůže fungovat! Ale ono to funguje. A to v případě, kdy je záporný náboj blesku mnohokráte zápornější, než ta zem. Je to takový hlavolam, asi jako tzv. souměrné napájení (které striktně vyžadují některé součástky, jako například operační zesilovače). Tedy nula uprostřed a na obou dalších vodičích je vše trochu jinak. Radisté a konstruktéři elektroniky to znají.
CG+ Zde je to přesně podle pravidel fyziky. A navíc se oba potenciály sčítají. Takže tento druh blesku je skutečnou přírodní zbraní hromadného ničení. Nejen, že pak vypadá dům jako po zásahu raketou vzduch – země, kdy to smete krov, poboří střešní štíty a vytrhává dveřní zárubně ze zdí. Během chvilky se mění obydlí v ruinu. Zatímco po ohni, téměř vždy, ani stopa. To je ta první varianta.
Ta druhá vyjde nastejno, ne-li hůře. Záblesk, rána a do několika vteřin stojí celý dům v plamenech. Mnohdy nepraskne ani jedna okenní tabulka. Stejnou práci odvede jen útok napalmem.
U prvního případu jsem viděl následky, druhý den po bouřce. U druhého případu jsem byl osobně. Tedy sledoval jsem tu pohromu z bezpečné vzdálenosti, jako náhodný pozorovatel. Navíc už bylo po bouřce a vysvitlo slunce. To je také „specialita“ blesků typu CG+. Jak mi potom postižený majitel nemovitosti řekl, „zachránili jsme jen to, co jsme měli na sobě“.
Pochopitelně, tyto dvě varianty se mohou, v těch zvláště ošklivých případech, doplnit.