Stanice Keblov – stránka je otevřena
Upozornění!
Stanice Keblov je nyní soukromým majetkem. To znamená, že vstup byť jen na pozemek stanice, není dovolen a je vázán vždy na souhlas, pokud se tedy po vzájemné dohodě, nějak domluvíte. Je vaší svatou povinností respektovat práva majitele. Sami uznáte, že by vám asi bylo velmi nepříjemné, kdyby se kdokoliv procházel po vaší zahradě, aniž byste toto dovolili.
Navíc stanice sama je těsně na hranici uzavřené zóny vodního díla Želivka – Švihov. Zde už by se už nejednalo jen o spor, zda možno vstoupit, či nikoliv. Ale o vážný přestupek a z toho vyplývající velice nepříjemný postih a vysoké pokuty!
V projektoru máte dva obrázky. Jeden je z roku 1971 a druhý, pořízený v roce 1979. Rozdíl je více, než velký. Tedy pravá šipka.
Stanice Keblov,
ač oficiálně již ke konci své existence jen zastávka (keblovští snad prominou) byla na čtrnáctikilometrovém úseku z Trhového Štěpánova do Dolních Kralovic stanicí největší. Tedy Keblov. Malé nádraží s párem kolejí a nakládací rampou, obloženou hromadami dřeva. Čas se tu zastavil někdy v roce 1930. Bohem zapomenutá romantická stanička v klínu lesů, jako z Čapkových povídek. Tudy se neřítily luxusní dálkové expresy zvučných jmen. Pár místních lidí cestujících do okresního města za svými záležitostmi a hrstku letních hostů, kterí se vraceli s koncem léta do matičky Prahy, zde vítal hvizd parní lokomotivy od Keblovského viaduktu. Ve všední dny pak dýchavičný motoráček zastavoval zde s železnou pravidelností. Vlak jel vždy na čas, ale pro spěch tu stejně nebylo místo. Kam také chvátat z tohoto hezkého kousku krajiny?
Keblovské nádraží má ještě jednu zvláštnost: Vlaky jím oficiálně projížděly a zastavovaly zde od otevření dráhy, tedy od 11.10. 1902, se vším všudy, tedy bylo k dispozici pro širokou veřejnost. Má to však jeden háček; ono, tedy to nádraží nebylo, jaksi tak nějak, dočista otevřeno.
Když se nádraží stavělo, vše potřebné, tedy stavební materiál a nářadí sem dovezli po již více, méně funkční železnici. Hned po oficiálním zahájení provozu, se o nádraží začali zajímat keblovští živnostníci. To, či ono lze po dráze odvézt, či přivézt, obchod a živnost vzkvétá. Ruch a tempo moderní doby, to vše dorazilo i k nám, do Keblova! Ale, tu máš čerte kropáč! Nebo ještě lépe – narazila kosa na kámen. Lidé přijížděli a odjížděli, v tom problém nebyl. Na nádraží snadno došli. Pěšinkou od silnice z Keblova do Němčic.
A máme to tady! Sedlák, ani forman se na nádraží nedostane, tedy s naloženým vozem. A co teprve kusové zásilky, které železnice rychle a levně přepravuje? S malým balíkem, nebo bedýnkou problém nebyl, to se uneslo. Ale i obyčejní cestující nebyli občas nadšeni; tahat těžký kufr až k silnici, kde čekala bryčka? A co teprve, když si některá keblovská domácnost objednala v Trhovém Štěpánově třeba sporák? To nastalo skutečné drama. Do Keblova jej dráha dovezla během chvilky. A dál? To už si můžete jen domyslet.
Naštěstí to netrvalo dlouho. Obec Keblov rychle zjednala nápravu. Začala se stavět silnice. A tak, necelých deset měsíců po oficiálním zahájení provozu, bylo keblovské nádraží pro veškerou dopravu otevřeno. Stalo se tak 15. září 1903.
Fotokopie stránky z obecní kroniky obce Domašín.
Nejen v Keblově měli problém, ale i v Domašíně a ve Zdislavicích, kde to mělo navíc pitoreskně smutný nádech, přímo nepěkná ostuda to byla.
Nahlédněme nejdříve do obecní kroniky domašínské; kde se popisuje slavnostní zahájení provozu na dráze Benešov – Vlašim. Tedy první větve Vlašimky, která se otevírala v roce 1895. Dá se říci, že domašínští na dráze trochu prodělali a to proto, že původní trasa dráhy měla vést zcela jinudy, a to značně severněji, než vede nyní. Tedy měla procházet rovnou Domašínem. Ale nestalo se tak a to z jednoho prostého důvodu. Majitel panství měl jak velkostatek (bývalý Dvůr) v jižní části Vlašimi, stejně tak velké stodoly a sýpky. Navíc zde byla i část tzv. „Průmyslových závodů prince Auersperga Brennera“, tedy strojní pila a kruhová vápenná pec, kde se zpracovával vápenec z lomů v Jinošově. Kníže Auesperg si vymohl zásadní změnu trasy dráhy, především tím, že daroval stavbě dráhy zdarma pozemky. Změna si ale vyžádala náročnější vedení trasy (vysoký násep v kaňonu Vorlinského potoka a překonání údolí Blanice příhradovým železným mostem, navíc ještě trať do Vlašimi dodnes vstupuje velmi hlubokým zářezem). I přesto se to zřejmě vyplatilo.
Kníže Auersperg nebyl, co se podnikání týkalo, žádný příštipkář. Tento průmyslový komplex byl na tehdejší dobu velmi rozsáhlý, moderní a největší ve městě. Měl dokonce od roku 1914 vlastní vodní stejnosměrnou elektrárnu se dvěma Francisovými centripetálními turbínami nezvyklé horizontální konstrukce. Více informací>>
Takže nádraží bylo postaveno v jižní, tehdy ještě málo obydlené části města a domašínští to mají na vlak pěkně z ruky; na nádraží Vlašim 4,5 km, nádraží Most – Domašín asi 1,5 km a na zastávku Znosim cca 0,9 km. To vážně zamrzí.
A potom Zdislavice! Ale vezměme to hezky popořádku: Německy psaný plakát oznamující zahájení pravidelného provozu železnice z Vlašimi do Dolních Královic. Stalo se tak 11. listopadu 1902. Slavnostní zahájení bylo o den dříve 10.11. 1902. Noviny tehdy psaly:
„Z Vlašimě: Otevření dráhy z Vlašimě do Dolních Kralovic slavnostním způsobem stalo se v pátek dne 10. tm. za přítomnosti p. dvorního rady Pally a také zástupců vlády. V Dolních Kralovicích slavnostně ozdobených, očekáván byl vlak obecním zastupitelstvem s p. starostou Lanzem, zástupci samosprávných, státních i vrchnostenských úřadů a nesčíslným počtem radostně naladěného obecenstva …“ (Hlasy od Blaníka, roč. XVIII. – 1902)
K té příležitosti se stala jedna velice trapná věc. Občanům zdislavickým se nikdo nenamáhal oznámit, kdy pojede slavnostní vlak. Poněkud odlišná nálada panovala tedy ve Zdislavicích, jak píšou ty samé noviny:
„…Co jsme se natěšili na slavnost tu – ale sklaplo nám všem! Obec naše byla připravena důstojně a slavně oslaviti tak nikdy nevídaný zjev v krajině naší. Všecky spolky, obec. zastupitelstvo, hudba a vůbec všecko občanstvo připraveno k oslavě ku zahájení jízdy. A co se stalo? Obec naše nebyla ani uvědoměna, kdy zahájena bude jízda. Až teprve po zahájení na večer zaslány byly plakáty oznamující zahájení jízdy… Takový akt slavnostní stávající se velmi zřídka v životě lidském, má se každému státi milou a vzácnou upomínkou. A co u nás? Žádný o ničem nevěděl, jen několik babiček seběhlo se do nádraží. Tím cítí se obec naše skorem uražena…“
K vlastní fotogalerii:
Po dobu rekonstrukce bude běžet nouzově stará galerie Gallery 3 Menlo Park. O galerii samotné píšeme v sekci Galerie G3, to máte v hlavním menu. Tam je podrobně popsáno, jak se to s tou galerií má a jak to budeme řešit. Z z této sekce si můžete otevřít i galerii jako kompletní celek webu. Pokud bude třeba, odkazujeme na jednotlivé díly galerie, která s probíraným tématem souvisí, jako například zde, na této stránce.
Upozorňuji pouze, že všechny snímky z velké galerie jsou kryté autorskými právy uvedených autorů a majitelů sbírek. Děkuji za pochopení.
Část jsou tedy diapozitivy, které jsou „vzaty“ za mlhavého odpoledne v druhé polovině října roku 1979. To už nádraží zpustlo a osiřelo. Poslední pracovní vlak zmizel lesích nad monumentálním obloukem u Sedlice někdy v roce 1975. V říjnu 1979 už neexistoval ani ten násep. Mlhavé a pošmourné počasí, věštící blížící se listopadový marast, silně podtrhlo atmosféru tohoto místa. Dokonale depresivní náladu ještě navíc „dorazil“ použitý inverzní materiál, východoněmecký ORWOCOLOR UT17, který neuměl prakticky snesitelně interpretovat purpurovou a červenou barvu. Jiné barevné filmy, tehdy za rozvinutého socialismu, k dostání nebyly. Snímkům to neškodí, ba naopak, v dnešní době supercitlivých a kvalitních filmů a drtivého nástupu digitální fotografie, by bylo potřeba drahých profesionálních korekčních filtrů, abychom dosáhli kýženého efektu. Nebo počítačová korekce, kdy programy k této nepatří také k nejlevnějším.
Pro novou galerii, nepočítáme li historické snímky z Bořkovcova a Dvořákova Alba z roku 1902, byly původní diapozitivy znovu přesamplovány z původních skenů uložených v archivu autora, nastaveny třikráte větším rozměru a rozlišení, než byly zde původně vystavené a digitálně přeostřeny. Taktéž přišel ke slovu Photoshop a snímky byly konečně slušně vykorigovány. Galerii na nové záložce (v novém okně) otevřete zde 
Jak bylo řečeno, stanice Keblov je nyní soukromým rekreačním objektem. Se svolením majitele nemovitosti je v této velké galerii také pár zajímavých snímků; jak to vypadá dnes, tedy přesněji vypadalo v roce 2003, kdy jsem ty obrázky se svolením vlastníka nemovitosti pořídil. Najdete zde detailní pohled na hranu nákladní rampy (směrem do kolejiště), dva odvodňovací kanálky s původním litinovým krytem a studnu, s původní ruční pumpou. Vzrostlá lípa poblíž nákladní rampy je stará jako nádraží samo. Najdete ji i na archivních diapozitivech. Staniční budovu jsem po dohodě s majitelem nefotografoval, z hlediska ochrany a bezpečnosti objektu. Stanice má sice stejnou půdorysnou dispozici, ale hlavní staniční budova byla částečně přestavěna s citlivým použitím dochovaných původních prvků.
Ještě upozornění!
Snímky (konkrétně ty z roku 2003) jsou mimo běžné autorské ochrany, kryté navíc i svolením vlastníka nemovitosti.