Borovsko – dálniční most přes údolí Sedlického potoka
Původně 59,10 km, nyní úplně mimo trasu dálnice D1.
Původní most přes Sedlický potok u Borovska, byl na 59. km tehdejší dálnice stavěn již v letech 1939-42 a po válce pak ještě 1945-50. Stavba tohoto mostu byla zahájena v červenci 1939 pražskou stavební firmou ing. J. Domanský. Stavbyvedoucím byl pan Ferdinand Čulík. Zadávací částka na stavbu mostu byla 5.552 400 tehdejších korun. Most byl na konci roku 1950 stavebně dokončen a v prosinci 1952 dokonce zkolaudován. A to i přesto, že výstavba dálnic byla v roce 1950 zastavena, s mostem se pro dálnici nepočítalo a sám o sobě ani nemohl být použít. Okolí mostu se totiž nestačilo upravit a chyběl hlavně násep, po kterém měla k mostu vést komunikace. Jižní konec mostu tak zůstal trčet několik metrů nad terénem. Od severu byl most sice přístupnější, ale nevedla k němu zase žádná cesta. Most proto zůstal opuštěn a pomalu zarůstal a chátral.
Naděje na využití mostu přišla v šedesátých letech, když socialistická vláda rozhodla o dostavbě dálnice. Jenže ve stejnou dobu padlo i rozhodnutí o výstavbě gigantické vodní nádrže Švihov, která se měla stát obrovskou zásobárnou pitné vody pro hlavní město Prahu. Nádrž sice měla zadržovat hlavně vodu z řeky Želivky, ale přehrada byla vyprojektována tak vysoká, že vzdutá hladina nového jezera měla zaplavit i řadu okolních údolí. A právě dvě postižená údolí překračovala dálnice po dvou železobetonových mostech. Z počátku byly snahy o to, aby bylo možné již tyto dva dokončené mosty použít. Uvažovalo se například o snížení přehradní hráze, aby hladina nesahala tak vysoko, ale každý metr hráze zmenšoval objem nádrže o miliony kubíků pitné vody pro žíznící Pražany. Začaly se tedy zkoumat různé metody hydroizolace mostní konstrukce, která nebyla na stojatou vodu stavěna. Dokonce byl způsob ochrany mostů (jakýmsi obložením železobetonu) nalezen. Ale stavební úpravy by byly tak nákladné, že by se prostě nevyplatily. Ke všemu by dálnice vedla tak blízko hladiny a blízko středu jezera, že by si to vyžádalo další nákladná opatření na ochranu pitné vody.
Proto vláda přistoupila k řešení, aby tato údolí dálnice obešla. Prvnímu údolí Sedmpanského potoka se odklon vyhnul, ale druhé údolí Sedlického potoka obejít v žádném případě nešlo. Vybrána byla alespoň část údolí, která je nejužší. A protože také i sem měla sahat hladina jezera, musel být rychle vybudován nový dálniční most, než bude nádrž napuštěna. Přehrada byla dokončena v roce 1976 a nová dálnice zprovozněna v r. 1977. Stará rozestavěná část dálnice mezi Hulicemi a Bernarticemi byla definitivně ponechána osudu a obrovské oblouky Borovského dálničního mostu pomalu pohltila hluboká voda. Nad hladinou zůstala víceméně jen mostovka. O trochu více štěstí měl most přes Sedmpanský potok, kterému voda zaplavila jen část pilířů, ale i on byl navždy odsouzen k potupné záhubě – pomalu se rozpadat a přitom nikdy nebýt využit.
A tak dnes oba mosty, díky zatopení spíše „torza“, se nacházejí v ústraní, jen několik stovek metrů od současné dálnice. Začátek Borovského mostu sice sahá až skoro ke břehu a na most se dá poměrně snadno vlézt, ale směrem k Brnu most končí téměř uprostřed hladiny. A to právě kvůli chybějícímu náspu, který v 50. letech už nikdo nedokončil. Proto nelze přejít na druhou stranu a most dnes vypadá spíše jako obrovské přístavní molo. Jenže, k němu žádná loďka nepřiplouvá a žádná ani po jezeře plout nesmí. Celá oblast okolo „Želivského jezera“ je kvůli prvnímu stupni ochrany pitné vody nepřístupná a platí zde přísný zákaz vstupu.
Je proto velice smutné, když chloubu našeho mostního stavitelství postihnulo hned několik potup. Borovský most má totiž neuvěřitelnou smůlu a to hned třikrát, jako by byl někým proklet. Byl postaven, aby převedl transevropskou silniční magistrálu vysoko nad údolím. Namísto toho jej už při kolaudaci nikdo nepotřebuje a je ponechán osudu. Potom je až po „krk“ zatopen vodou, aby jeho krása nebyla vidět a nakonec je k němu zakázán přístup, aby i to co z něho zbylo, už nikdy nikdo nemohl spatřit …
Ve známost, i když v anonymitě, vešel most při natáčení videoklipu k písničce „Mumuland“ od Petra Kotvalda. Natočen byl o něm i pořad České televize v cyklu Lapidárium – „Příběh jednoho mostu“. V tomto pořadu ještě vystupoval někdejší stavbyvedoucí Ferdinand Čulík, který zemřel ve věku 98 let v červnu 2005. Text z www.dalnice.com