Fotografie vlašimského nádraží. Ale poněkud zvláštní. Občas na takové narazíte na aukčních serverech, co by „originál“ starožitné snímky. Dejme tomu. Ale tento obrázek znám, mám jej někde v archivu, pochopitelně černobílý a dost nekvalitní. Zde je to však trochu jinak. Barevný a kolorovaný, protože barevná fotografie na přelomu devatenáctého a dvacátého století? Dobře, tedy kolorovaná. To by mohlo být. Ale nesedí tu dost věcí: Především lokomotiva. Je to tříspřežní rakouský stroj řady 97, později přeznačený u ČSD na 310.0 Tyto lokomotivy na Vlašimce jezdily, nejprve dvě, pak čtyři. Jak víme, tato řada měla Alan-Trickův rozvod, zde to nějak nesedí. Je to celé tak nějak špatně. Na prvním hnacím kole je vidět velký vyvažovací segment (navíc ve špatném úhlu), měl být na kole druhém. Na prvním a třetím by měly být segmenty také, ale o něco menší. Na třetím a druhém kole, pro změnu tyto chybí úplně! (protiváha bývá vždy na pozici 180° tedy přímo naproti ojničnímu čepu).
Absence tohoto zařízení, vzhledem k mechanice a funkci ojničního rozvodu je nemyslitelná. Eliminuje obrovské odstředivé síly, vzniklé rotačním pohybem ojnice a spojnic. Možná by to snad zázrakem i dokonce jelo, ale na prvním ocelovém mostě by jej lokomotiva rozhoupala do takových zničujících vibrací, které by most nemohl nikdy vydržet. Pokud by se lokomotiva nerozsypala hned, po odjezdu z nádraží. Nesouměrné odsazení první hnací nápravy – to jediné je správně, řada 97 to tak měla, bylo to dáno konstrukcí pojezdu. Ale uspořádání ojnic je však takové, že by tato vyobrazená lokomotiva ujela tak stěží dva metry. A to ještě ne vlastní silou.
Navíc podle dispozice nádraží jak jej pamatuji, by měla za lokomotivní budkou, těsně u levého okraje snímku začínat dřevěná budova staničního skladiště, ale mohu se mýlit. Plot před budoucí nádražní ulicí je správně. Je i na fotografii z roku 1898. 
Dům v pozadí je nádražní restaurace „U Roháčků“. To jméno si už snad nikdo nepamatuje, ale naše generace pamětníků ještě ano. Čas oponou trhnul a dneska se tu říká „Na raketě“. Jak k tomto jménu hospoda přišla, nevím. Asi už stárnu. Nápis na domě je na původní fotografii špatně čitelný. Ano, už to mám! Umělá inteligence si jej vyložila po svém. Umělá inteligence do hospody nechodí a když to nemůže přečíst na fotce, tak si to domyslí. Dávní štangamasti této nálevny by sice AI s chutí nafackovali, ale já jí to odpustím. Odpustit jí ale nelze ten zločin, který spáchala na tom Alan-Trickově rozvodu. Pánové inženýři se musí obracet v hrobě. No nic, abychom to napravili, opravte si oko.
To už nemluvím o tom, že zcela zapomněla na pístní tyč. Něco takového tam sice je, ale míří to do šoupátkové komory. Hlavní součást tzv. křižák, měnící vodorovný pohyb pístní tyče na kruhový pohyb ojniční, tam také nevidím. Taky na co by tam byl, že? Pístní tyč nepotřebujeme, ono to nějak pojede. Silou vůle, či působením kosmických sil? Tohle je skutečně masakr.
Třešnička na dortu: Nad tím vším nadýchané obláčky na modré obloze „jež oko potěší a vlasteneckého ducha poutají„. Ty si tam AI domalovala. Kde by se vzaly? Staré fotografické desky (kde byly v té době filmy) byly jaksi barvoslepé. Začínaly u modré přes fialovou a dál. Až daleko za schopnost barevného vnímání oka. Jiné barvy neviděly. Když tedy (i kdyby ty mraky na pozadí modré oblohy tam skutečně byly) a to převedeme do černobílé škály, tak bílé mraky na modré obloze, kterou stará fotografická deska viděla jako bílou? Ani v černobílém provedení. Velký kulový. Zapomeňte. O padesát let později panchromatické filmy to už uměly. Viděly a převáděly do černobílé škály žlutou a taky, ač je to k nevíře, dokonce i červenou. Pouze malá část zeleného spektra – to bylo furt na levačku. To pořešily až filmy barevné. Ale kdy ty přišly? Za hodně let. Za pytel kalendářů doslova.
Perspektivu už neřeším. Nádraží po zemětřesení (stále však ještě, díky Bohu stojí). Nebo snad je pod nádražím staré opuštěné důlní dílo? Já sice o něm nevím (ač pamětník) a nějak se to „hnulo“? Obyvatelé staré Ostravy by vám o tom mohli vyprávět. Širokoúhlý objektiv fotograf nemohl mít. Nebyly v té době. Nevím, jakým programem byl snímek upravován, ale tady se to jaksi tak nějak, zatraceně vymklo z rukou.
Kdyby byla umělá inteligence fyzickou osobou, hnal bych jí za tuhle legraci k soudu, Nebo pár po hubě, ale já nejsem příznivec násilí. Jenom, když čtu na těch internetech, že jako co nevidět nás bude umělá inteligence léčit a chraň Bůh snad i operovat, tak potěš koště. To je hrozná vize: Jdu k doktorovi, tedy k AI ať mi napíše něco na nastuzení. A co se nestane? Místo aspirinu mi dá strychnin. Vědomě a naschvál! Hezký věci nás čekají. Abych nezapomněl. Otázka: Koupil by sis tohle, Jeníčku? Odpověď: Nekoupil. Ani zadarmo. Zase na druhou stranu, hejlové si to koupí. Rádi koupí a přeplatí. Když je to baví. Obchod, mimo výdělku, nezná morálky.
Jsou lidi, kteří si doma na zeď věší hrozný věci. Ale když se jim to líbí? Zakazovat jim to nemůžeme. Za jedno je ta, tento, demokracie. A za druhé, sám Paul Simon (a to není žádný trouba) řekl: Strop jednoho, je podlahou druhého.