Stanice Zdislavice – stránka je otevřena
Stanice Zdislavice.
Tato se nachází na traťovém kilometru 29.0 lokální dráhy z Benešova do Dolních Kralovic. Cestující, který by v Benešové, či ve Vlašimi do vlaku vstoupil, snadno tak rychle o pohodlně dospěje až na konec této trati, do malebného městyse Dolní Kralovice, který najdeme v romantickém údolí Želivky. Stanice sama svou malebností obec Zdislavice doplňuje a k cestovnímu ruchu i též hospodářskému rozvoji obce samotné, železnice zdatně přispívá…
To by psal turistický bedekr o zdislavickém nádraží, někdy po roce. 1902. Dnes je stanicí předposlední, tedy před stanicí koncovou, kterou se stal po roce 1974 Trhový Štěpánov. Provoz tu je neveliký, téměř žádný. Mimo letní sezónu, kdy sem zajíždí soukromý dopravce. O malebnosti nádražíčka se dá hovořit už jen těžko. Dávno tomu tak bylo. Když zde vystoupíte z vlaku (jezdí sem od června do září), hořce zapláčete…
Stanice Zdislavice na snímku v hlavě stránky (1902)
vypadá skutečně hezky. je postavena podle rakouského drážního standardu, z konce století devatenáctého. Tedy je stejného typu jako Struhařov, Most-Domašín a Keblov. Léta prosperity toto malé nádraží jistě zažilo, snad i stálý zaměstnanec tu byl. Snímek je pořízený ještě před zahájením provozu. je z roku 1902. Pochází z alba, vydaného ku slavnostnímu otevření úseku Vlašim, Dolní Kralovice.
I když první dávku smůly si tato malá stanice vybrala hned při slavnostním zahájení provozu 10.11.1902. Docela slušná ostuda to byla. Když do vaší obce či města dorazí první vlak, slavnostně ozdobený, je to dějinná událost! Vesele řachá vojenská kutálka, místní činitelé a slavnostní hosté pronášejí proslovy. Nechybí ani cechy a spolky. Hasiči mají krásné parádní uniformy, družičky předávají kytice vzácným hostům. Sokolové v pevném šiku, pěvecký sbor a ochotníci v krojích. Pan řídící spolu s pomocným učitelem, obklopený stádečkem vyšnořených školních dítek. Učitel vědom své důležitosti, vysvětluje dětem princip činnosti parního stroje a názorně ukazuje na zajímavé mechanismy dýmající lokomotivy. Strojvedoucí nedělá nic, pouze je vykloněn z okna lokomotivní budky, má koženou čepici a spokojeně sleduje ten tartas a shon. Večer v hospodě v centru obce vypukne taneční zábava až do rána bílého. Zkrátka slávy kopec, prarodiče vnoučatům budou vyprávět..
Ostatně i kronikář tuto parádu v obecní kronice popíše tak vzletně a vlastenecky, že i po mnoha desítkách let budou děti a vnuci těch, co tenkrát vítali na venkovském nádraží houkající a hřmotící lokomotivu, zamáčknou nad zažloutlými fotografiemi, slzu dojetí.
Bohužel ve Zdislavicích tomu tak nebylo. Jak v dobovém tisku čteme, při slavnostním zahájení provozu se na Zdislavice jaksi zapomnělo. Tedy stane se. Vzdělanci tomu říkají faux pas. Pro nás, obyčejný lid, je to docela fujtajbl malér. Otevřeme tedy dobové noviny:
„…Co jsme se natěšili na slavnost tu – ale sklaplo nám všem! Obec naše byla připravena důstojně a slavně oslaviti tak nikdy nevídaný zjev v krajině naší. Všecky spolky, obec. zastupitelstvo, hudba a vůbec všecko občanstvo připraveno k oslavě ku zahájení jízdy. A co se stalo? Obec naše nebyla ani uvědomněna, kdy zahájena bude jízda. Až teprve po zahájení na večer zaslány byly plakáty oznamující zahájení jízdy… Takový akt slavnostní stávající se velmi zřídka v životě lidském, má se každému státi milou a vzácnou upomínkou. A co u nás? Žádný o ničem nevěděl, jen několik babiček seběhlo se do nádraží. Tím cítí se obec naše skorem uražena…“ (Hlasy od Blaníka, roč. XVIII. – 1902).
Procházku po nádraží ve Zdislavicích
Zahájíme docela neobvykle filmem. Natáčel se tu v pozdním létě roku 1969. Film Den sedmý, osmá noc je perlou české nové vlny a upozorňuji vás předem, je to podívaná jen pro otrlé. Tedy pro ty, co mají oči k vidění a uši k slyšení. Nabídnu vám jen krátkou synopsi:
Motto: „Já tam zavolám, přiznám se svobodně.“ „Cos proved?“ „To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!“
Malá běžná obec. Ale už na začátku máme nejasný dojem, že je něco špatně. Občas se plaší hejna ptáků, odpoledne dorazí do vsi malá kočovná divadelní společnost. Dávají Pašijové hry. Během představení začne vypadávat proud, na obloze se objevují tajemná světla, snad signální světlice, kdo ví. Do vsi přicházejí zprávy stále divočejší. Propuká, zatím však nenápadně a plíživě, davová hysterie a panika. Dorazí jakýsi cyklista a říká: Nikam se nedostanete! Všechno kolem je spálený!
Na nádraží se objeví vlak. Bez lokomotivy, složený z jednoho osobního vozu a několika vozů nákladních. Není nikoho, kdo by jeho přítomnost ve stanici vysvětlil. Přednosta stanice byl někým, nebo snad něčím unesen. Zmizel. Komunita obce se rychle začíná dělit na ty, co oprávněně jednají (jsou o tom sami sebou přesvědčeni) a „mají to zde na starosti“ a na ty ostatní. Naivní a bezbranné ovce. Na druhý den na nádraží nastupují obyvatelé obce do vlaku, který stále nemá lokomotivu a do otevřených nákladních vozů stěhují svůj nejnutnější majetek. Až lokomotiva dorazí (pakli vůbec), kam tento vlak pojede? Ke svobodě? Nebo do kárného tábora? Nikdo to neví a nikdo to neřeší. Kdo je ta tajemná síla, která brání lidem v odchodu? Tajemné mimozemské jevy, nebo stále nespatřená armáda blíže neurčené světové velmoci? Vyspělé technologie a tajné zbraně? Z tohoto začarovaného kruhu vás nevyvede ani místní blázen, podivně imunní proti všemu okolnímu děsu. Snad dokonce i šťastný, protože on svému osobnímu šílenství již dávno, před léty propadl.
Atmosféra na stanici graduje do strašlivé bitky, kde se lidé vzájemně vraždí. Teď už je tu každý sám za sebe. Ti nejsurovější snad přežijí. Konec filmu si musíte dokoukat sami. Možná najdete i v tomto konci poučení. Když toho budete schopni. Pěkně to vystihl tak to jeden z diskutujících na serveru csfd.cz. A to neskutečně pravdivě:
„Realita, kterou režisér Edvard Schorm zachytil, je absurdní právě svou pravdivostí. Směšná i děsivá zároveň. Film tak není jen dobovým dokumentem, ale také varováním. Ukazuje, že kolektivní psychóza a strach nejsou výsadou jedné epochy. Jsou univerzální, stále přítomné, a vždy připravené znovu ovládnout společnost, která přestane naslouchat rozumu“.
Ještě poznámka: Zapamatujte si to. Platí to i dnes. V roce 2026. Film byl okamžitě po schvalovací produkci cenzory zakázán. První diváci jej uviděli v kinech až v roce 1990. Režisér filmu se veřejného uvedení filmu už nedožil.
Připomínka ryze technická: Na jednom z screenshotů je vidět za vlakem komín cihelny. Ta byla zbourána a jejím místě stojí nyní obilní silo.
Stanice Zdislavice.
První snímky v projektoru jsou screenshoty z filmu. Za poslední scénou u opuštěné stanice se dostaneme do současnosti, tedy do roku 2026. Nádraží samo vypadá hrozně. Má už jen jednu kolej. Nebýt nově zbudovaného nástupiště, nabudeme snadno dojmu, že ta epická katastrofa z filmu stále trvá.
Naštěstí snad ne, Vlaky sem stále jezdí. Tedy jen v létě, od června do září. Mluvím o vlacích osobních.
Nákladní se tu také občas objeví. Ale to musíte mít obrovské štěstí. Poslední snímek v projektoru je obzvláště bezútěšný. K pláči přímo, ostatní na tom nejsou o mnoho lépe. Tragédie.
Pakli si toužíte tu hrůzu zvětšit (mimo projektor) klikněte Zde >>
Když jsme u toho filmování,
v roce 1957 se natáčely ve stanici Struhařov na dolní větvi Vlašimky některé scény do filmu Vlčí jáma. Film je psychologickým dramatem pode románu Jarmily Glazarové.
Režie: Jiří Weiss, scénář: Jiří Weiss, Jiří Brdečka. V hlavních rolích pak uvidíte Jiřinu Šejbalovou, Miroslava Doležala a také ještě mladičkou Janu Brejchovou. Stanice se ve filmu jmenovala Rozvadov.
Film samotný je velice kvalitním dílem, které ocení především filmoví gurmáni. Na zahraničním festivalu Benátky 1958 Ziskal:
1958 – Jiří Weiss (Cena FIPRESCI)
1958 – Jiří Weiss (Zlatý lev za nejlepší film)
Dva obrázky (1957 a 2020) si můžete přetáhnou přesuvníkem.
První je screenshot z filmu, druhý (2020) ze severu fimovamista.cz
autor snímku: Milsn.