Stránka Přemostění Sedmpanského potoka je otevřena
Zde se podíváme na jeden zde dvou mostů a to na menší z nich, přes Sedmpanský potok. Říká se mu též pro jeho zvláštní konstrukci, most sloupkový. Statikové mu nepředpovídají dlouhou životnost, jak jsem někde četl, snad jen už čtyřicet let. Je to způsobeno tím, že z jedné strany nemá násep, který měl být jeho přirozenou oporou. A jeho konec (na obrázku naproti) se pozvolna propadá a trhá. Pokud se podíváte pozorně, ten pokles je znát i na již viditelném zakřivení zábradlí.
Opět připomínám, že most leží přímo v uzavřené zóně I. pásma ochrany vodního díla a tudíž nepřístupný. Prosím proto, abyste toto nařízení respektovali ve vlastním zájmu.
Dálniční most přes Sedmpanský potok (zatopený most)
Původně 58,70 km, nyní úplně mimo trasu dálnice D1.
Původní dálniční most přes Sedmpanský potok u Hulic byl stavěn v letech 1939-42 a po válce 1945-50. Most byl sice dokončen, ale potkal ho úplně stejný osud jako sousední velký most přes Sedlický potok u Borovska. Od 50.let most zůstal opuštěn a když se konečně opět dálnice začala dostavovat, rozhodlo se o zatopení údolí Želivky vodní nádrží Švihov. Samotný most přes Sedmpanský potok by zatopením tolik postižen nebyl. Voda by i při vysoké hladině jezera sahala asi do třetiny pilířů, které by se daly technickým opatřením proti vodě ochránit. Při nízké hladině by voda dokonce k pilířům ani nedosahovala. Jenže sousední Borovský most takové štěstí mít neměl. Zatopen měl být až k mostovce a zachránit jej bylo finančně nemožné. Proto investor raději sáhnul k prostému řešení tato místa obejít obloukem.
V roce 1976 byla přehrada dokončena a o rok později zprovozněna i dálnice D1 okolo Borovska. Polozatopený most přes Sedmpanský potok zůstal definitivně stranou, jen několik stovek metrů od nové dálnice. Nikdy nedokončen a zřejmě nikdy nebude spojovat oba břehy.
Kvůli ochraně pitné vody je i k tomuto mostu přísný zákaz vstupu! Text z www.dalnice.com
Tento díl výletu za 
Protektorátní dálnicí a to opět zdůrazňuji, je ryze virtuální. Za současného stavu (rok 2026) je šance na získání povolení mizivá, spíše žádná. Ale to je zde neustále rozebíráno, což někoho může docela iritovat. Ale jak víte, dávám to sem neustále, to aby nebylo možno použít výmluvy, že jste nevěděli. Otevřeli jste tento web? Četli jste pozorně? Tak jistě už víte a já jsem rád, že si rozumíme.
Na obrázku vidíme kraj lesa, kdybychom šli tedy směrem od Hulic. Pole, v pozadí les. Nic, co by vás zaujalo. Pakli vlastníte letadlo a použijete jej, vidíte to samé, ale z nevelké výšky. Dobré je pořídit si obrázek. Pakli jej proženete grafickým editorem, Photoshop to ani být nemusí, stačí Photopea – a začnou se dít věci. Pravá šipka, prosím…
Máte to? Pravda, bylo to dost „na hulváta“. Slušný grafik takto na pilu zpravidla netlačí. Expozice, strmost, krytí, saturace, skoro vše, co Photopea má, tak nadoraz. Ale vidíte dálnici, které jste si jistě před tím nevšimli. Protektorátní dálnici pochopitelně, o jakou jinou by se jednalo. D1 to určitě není. Tam by bylo možno pouze nadávat na kolony a zácpy. Ty zde, na dálnici staré, určitě nehrozí.
Válka skončila v roce 1945, stavbu zastavili dokonce o necelé tři roky dříve. Téměř osmdesát let se tu oře a seje. V míru (alespoň doposud) zde dobýváme svůj denní chléb. Kolikráte bylo tohle pole zoráno, uvláčeno, oseto a sklizeno? A dálnice, tedy ta stará, to stále odmítá vzdát, i když jinde bylo už dobojováno. Stále tu je a dokonce i střední dělící pás, je dobře znát. Když jste se vynadívali, jak se Protektorátní dálnice stále „zuby nehty“ drží krajiny, vraťe to levou šipkou zpět. A když se podíváte pozorně, stará dálnice tam pořád je…
Pakli se vám povede vstoupit do lesa správně (když jdete po poli pěšky, dálnice rozhodně vidět není), tak hned na kraji narazíte na propustek. Docela velký. Ostatně, už tu jednou byl, v eseji O starých mostech. Tam to ale bylo „přes tu romantiku“. Dnes budou fakta.
Možno nahlédnout dovnitř. Mají to zde hezky udělané. Čerstvě nabílené stěny, podlaha propustku z plochých kamenů, pečlivě cementem vyspárovaných, radost pohledět. Dělníci však už odešli. Padla, konec šichty, zřejmě. Máte skutečně pravdu, odešli. Oni dokonce už ani nežijí. Sbalili „vercajk“ a odešli. Před osmdesáti lety…
A jste na „malém mostě“. Ze strany od Hulic se něj budete asi komplikovaně dostávat. Jak? To vás nemusí zajímat, „de jure“ tu stejně nemáte co pohledávat. Prostě tu nejste. Pokud se obnoví exkurze sem, dovedou vás. Bezpečně a pohodlně. Pohled na vozovku vám napoví, že zde by, pokud by se most používal, vedly by na něm oba pruhy společně. Zřejmě odděleny jen vodorovným dopravním značením. Dvojitou plnou čarou, nebo bezpečnostními patníky.
Na „pražkém“ konci mostu vidíte tu pohromu. Čelo, neopřené o chybějící násep se pomalu propadá a trhá. Je jen otázka času, kdy povolí definitivně.
Spára se citelně zvětšuje a je to už znát i na leteckém snímkování. Odhadnout, kdy se tak stane, pochopitelně nejde. Už proto je tento most nebezpečný. A nejen tím.
Dejme tomu, že jste dosyta vynadívali a vyrazíte dále, k velkému sedlickému mostu. Na brněnském konci malého mostu, před neprokopaným zářezem, na vás číhá hned první ošklivá past. Nezakrytá kanalizační propust. Zakrytá kdysi sice byla, ale víko již dávno, kdosi ukradl. V pokročilém létě bývá zarostlá trávou. Pokud do ní vletíte, může to skončit fatální zlomeninou holenní, nebo stehenní kosti. Někdy i otevřenou. Aby to nebylo málo. Lokalita může být bez signálu, nebo při pádu rozbijete telefon. Jaká bude vaše naděje?
Dobře, kanálu jste se se štěstím vyhnuli, pokračujete dál. Strmá pěšinka pokračuje vzhůru. Zde končí neprokopaný zářez, tak jak jej dělníci v roce 1942 opustili. Stačí kluzký vlhký kámen, málo světla, špatný krok. Zřítíte se ze skalnatého srázu, do desetimetrové hloubky. Možná se dobijete o dost víc, než v tom kanále. Pokud byste zde byli sami, bez možnosti se dovolat (absence signálu, opět rozbitý telefon), bude to hodně špatně. Možná definitivně špatně…
Varování jsme probrali a teď další problém – vandalové.
Že se někteří lidé chovají jako naprostá hovada, je všeobecně známo. Zde máme názorný příklad: Armované prvky zábradlí. Na rozdíl od „velkého“ sedlického mostu nejsou svislé, ale horizontální. Nejsou to ocelové trubky, jak by se mohlo zdát, ale poctivý armovaný beton. Tedy čtyři silnější armovací železa, pak ovinutí slabším drátem, to vše do speciální formy a na závěr beton. Kvalitní a jemnozrnný.
Jak dlouho muselo trvat zhotovení jednoho prvku zábradlí, nepočítaje dobu tuhnutí? Za pět minut to určitě nebylo. O přesnosti vkládání do formy nemluvě. Také povrchová úprava nebyla jednoduchá.
A pak přijde po nějaké době člověk, tedy nikoli homo sapiens, ale neskutečné prase. Výsledek vidíte. V projektoru je pět obrázků, prohlédněte si je. Je nakonec dobře, že se sem už nesmí.
Na závěr ještě pár obrázků ze zaniklého serveru www.dalnice.com:
Podíváme se nejprve na stavbu mostu, asi okolo roku 1940. Následuje něco hezkých obrázků mostu, ještě neponičeného vandaly z let 1961 až 1965. Mezi nimi je i zajímavý pohled na most s chatou v pozadí. Nevím, kdo byl jejím majitelem, ale podle vzhledu to typuji na ryze trampský srub. Ale to se jen domnívám. Poslední snímek v projektoru je pak pohled do neprokopaného zářezu, také z poloviny let šedesátých.
Všechny použité snímky 1 až 6 měly vkopírované vodoznaky s textem www.dalnice.com Vodoznaky byly oříznuty nikoli z mého pirátství, ale proto, že nebyly osazeny přesně a při projekci by docházelo k jejich driftování v obrázku, což je velmi rušivé. Autoři snímků jsou:
1. Archiv Václava Lídla: 1940. Snímky 2 až 6: Ing, J. Neuvirt 1961 – 65.