Kotláři – stránka je otevřena
Vzpomínám si,
že kdysi nám vyprávěl pan učitel Jaroslav Pouzar o svém otci, který zemřel na konci války jako strojvůdce, u nás, na Vlašimce. Pan Pouzar tvrdil, že se toto mělo stát po útoku amerického pilota „kotláře“ na osobní vlak vedený jeho otcem.
Byl jsem tehdy v dětském věku, kdy jsem tomu nevěnoval mnoho pozornosti. Později, kdy jsem jsem se snažil zjistit víc, moc informací nebylo. Američtí a britští váleční letci nebyli jaksi v „kurzu“. Až po letech jsem se dozvěděl, jak to vlastně s útokem kotlářů u zastávky Myslíč vlastně bylo.
Autor kresby leteckého útoku na vlak je Vladimír Urbánek ▶
K incidentu na Vlašimce se dostaneme,
ale tohle válečné téma stojí za podrobnější zmínku: Kotláři operovali v českém vzdušném prostoru hlavně v posledních měsících války, kdy pozemní cíle na území Protektorátu již byly v dosahu těchto bitevních letounů. Jednalo se převážně o stroje typu Lighting, Thunderbolt a Mustang. Angličané létali zpravidla s letouny typu Spitfire. Jejich úkolem bylo ničit dopravní, tedy železniční a silniční infrastrukturu, s cílem paralyzovat veškerou logistiku protivníka, která je jak známo, ve válce životně důležitá a rozhoduje o výsledku každé bojové operace a také, co je hlavní, dlouhodobé perspektivě vývoje válečné situace.
Zpravidla to dopadlo tak, že po ataku kotlářů byl z lokomotivy totálně zničený vrak (není divu, například Thunderbolty měly mimo dvou pum a neřízených raket HVAR také osm velkorážních kulometů). Velkých úspěchů dosahovali tito letci hlavně po invazi ve Francii, kde zdecimovali německý lokomotivní park až na neuvěřitelných 13% původního stavu. U nás tolik úspěšní ale nebyli, už vzhledem k tomu, že válka se chýlila pomalu ke konci. Pochopitelně kotláři neničili jen vlaky. Napadali vojenské trény jedoucí po silnicích v širé krajině a dokonce i v ulicích měst. například zmasakrování německé vojenské kolony v ulicích Mariánských Lázní v dubnu 1945.
Taktika boje kotlářů:
Dá se říci, že ačkoli válka nezná morálky, chovali se tito letci, v případě, že se jednalo o útok na osobní vlak, většinou s ohledem na civilní cestující. Pokud se ve válce o nějakých ohledech dá hovořit. Nutno také přihlédnout k tomu, že vlak si nevybírali, za jedno operovali hluboko v německém týlu a také, že ve válce není čas na studování jízdních řádů.
Po kontaktu s vlakem nalétávali zpravidla zezadu ve směru jízdy vlaku a varovali lokomotivní četu zamáváním křídel, kdy toto bylo také nekompromisním příkazem k zastavení a opuštění vlaku. To se někdy opakovalo až dvakrát. Pak provedli obrat vpravo či vlevo, podle konfigurace terénu a situace. Ve vzdálenosti asi 2 km od vlaku následoval další obrat, prudký sestup do přízemního letu, často několik metrů nad terénem, pokud v krajině nebyly stavby, elektrické stožáry a stromy.
Pak ze vzdálenosti asi 400 až 300 metrů letec zahájil palbu. Dbal na to, že v případě, že se jedná o osobní vlak, aby mířil jen na kotel a podvozek lokomotivy a snažil se zamezit zbytečnému zabití utíkajících cestujících. Po průletu nad vlakem stroj prudce zvedl, obrátil a pokud bylo třeba, útok opakoval. Také prováděl i automatickou fotodokumentaci, či filmový záznam. Pak bleskově zmizel tak, jak se objevil.
Jiná situace
byla ale v případě napadení vojenského transportu. Po prvním kontaktu a zjištění, že se jedná o vojenský vlak, útočili okamžitě, podle situace mírně ze strany zepředu, nebo zezadu po celé délce vlaku, s důrazem na zničení lokomotivy, když to situace dovolila a osádka vlaku nezahájila palbu. Byl li vlak vyzbrojen protiletadlovým kanonem, zpravidla na připojeném nebo v soupravě vloženém plošinovém voze, první útok byl veden na tento protiletadlový kanon a jeho obsluhu. Byl li vlak složen z cisternových vozů (předpoklad, že veze silně vznětlivé pohonné hmoty) byl to po likvidaci případného odporu prvořadý cíl útoku.
Pak se vrátil se a definitivně „dorazil“ někdy již poničenou lokomotivu. Zbývá ještě dodat, že kotláři útočili zpravidla ve dvojicích, což bylo při útoku na vojenské transporty většinou pravidlem a také, že v této situaci nebrali na nic ohledy, zvláště v případě, kdy napadli silniční vojenskou kolonu. Byly zaznamenány i případy, že zaútočili na osamocený koňský povoz jedoucí po silnici, pokud se domnívali, že veze vojenský materiál. To se stávalo, když v blízkosti povozu byli vojáci, nebo lidé v uniformách.
Pochopitelně útočili i na nádraží, kdy napadali mimo lokomotiv stojících v kolejišti také především železniční technologie a zázemí, tedy výtopny, budovy dílen a skladů, mosty, uhelné jeřáby a palivové tanky, včetně vodáren. Když byla trať elektrifikovaná, tak často útočili i na objekty trafostanic a měníren, které jsou ze vzduchu velmi snadno identifikovatelné a jejich zničením se nechají silně ochromit celé železniční uzly a kilometry jimi napájených tratí.
Letecký útok na parní lokomotivu
bývá vždy fatální. Velkorážní projektily mimo jiných škod probijí kotel, ale tím to nekončí. Jsou poničeny žárové trubky, které vedou žhavé spaliny skrz kotel lokomotivy. Tlak v lokomotivním kotli okamžitě žene směs horké vody a páry do dyšny a komína. Jistě jste to viděli na dokumentárních filmech z války.
Okamžitě po zásahu stroje vyrazí z komína lokomotivy gejzír páry. To ovšem není to nejhorší. Stejně se tak děje v topeništi, tedy lokomotivní peci. Ta má sice dvířka, ale tyto proud páry a vody omezí, ale nezastaví.
I když strojvůdce a topič nejsou přímo zabiti palbou, nelze jaksi hovořit o štěstí. Je to jen o o dost horší varianta. Uvaření zaživa.*1)
Na obrázku z webu fronta.cz ▶ to vidíte jasně. To, co se valí z komína a lokomotivní budka není vidět v oblaku páry vůbec.
Poznámka *1)
Za normálního atmosférického tlaku se voda (při malé nebo nulové nadmořské výšce) vaří asi při 99,6 – 100 °C. Lokomotivy a to hovořím o těch menších, mívají kotelní tlak zhruba do 16 atmosfér (1,6 MPa). Ty velké nákladní, co vedou těžké vojenské trény naložené technikou, mohou mít kotelní tlak ještě vyšší.
Tak teď trochu matematiky:
S rostoucím tlakem se teplota varu vody výrazně zvyšuje (oproti běžným 100 °C za normálního atmosférického tlaku), protože vyšší tlak okolí brání molekulám vody snadno unikat z kapalného skupenství do plynného. Přesné hodnoty pro sytou vodní páru se mírně liší podle toho, zda uvažujeme tlak absolutní, nebo kotelní přetlak.
Ano, přetlak. To k běžnému atmosférickému tlaku připočítáme i těch 1,6 MPa u středně velké lokomotivy. A jsme na 1,7 MPa, tedy 17 atmosfér, řečeno postaru. Nahlédneme li do tabulek ▶ nebude to nic veselého. Bod varu je nyní neuvěřitelných 204,3 °C!
Z toho vyplývá, jakou šanci na přežití měla lokomotivní četa tohoto stroje. Žádnou. Válka se nikdy v rukavičkách nevede, to je bohužel známý fakt. Z lokomotivní budky se valí oblak žhavé páry smíšené s vodou přes tendr a další uniká spodem roštem topeniště. Ti co na lokomotivě byli, už žádnou šanci neměli. Je to sice morbidní, ale přesto: Snad to utrpení skončilo rychle…
Takže jsme zpátky na Vlašimce.
Velice zajímavě se o tom píše na serveru Hloubkaři. Jsou tam citovány i odkazy na oficiální prameny. Odkaz na tento server vám dám v patě článku do licencí, najít si tam můžete další letecké útoky na území protektorátu. Podíváme se, co se to 4.4.1945 u zastávky Myslíč přihodilo.
V Myslíči zabit strojvedoucí, topič vyvázl se zraněním
U zastávky Myslíč (okr. Benešov) na trati Benešov-Dolní Kralovice (dnes končí v Trhovém Štěpánově) u kilometrovníku 3.9 byl 4. dubna 1945 asi ve 14.10 hodin napaden osobní vlak č. 3510, který měl zpoždění asi dvě a půl hodiny.
Podle poválečné výpovědi topiče Františka Kaprálka (nar. 1899) byli se strojvedoucím Václavem Pouzarem ve stanici Benešov, když čekali na jiný (pravděpodobně nákladní) vlak č. 9028, který měl přijet od Prahy, výpravčím upozorněni na nebezepečí hloubkařů.
K útoku, zdá se, došlo bez obvyklého varování ze strany hloubkařů. Václav Pouzar byl, bohužel, na místě zabit. Lokomotiva č. 423.0146 z vršovické výtopny inkasovala 76 zásahů většinou do kotle na pravé straně ve směru jízdy a okamžitě zůstala stát (ovšem prý byla opavena za dva týdny). Mimochodem, v kronice stanice Benešov je uvedeno u lokomotivy číslo 423.146 – ta však nikdy nebyla vyrobena, jak mi potvrdil Gustav Höhn.
Samotný F. Kaprálek utrpěl zranění pravé ruky, která mu byla následně amputována během dvouapůměsíčního pobytu v nemocnici a po těle měl několik střepin. Podařilo se mu nakonec přece jen lokomotivu opustit a byl v blízkém statku pana Vosického ošetřen.
Nešťastnou náhodou byl při náletu zasažen pan Pohůnek na své zahradě zraněn a zemřel po převozu do nemocnice. Bez újmy na zdraví naopak vyvázli cestující ve vlaku.
Letouny se ještě jednou vrátily, a když piloti zjistili, že lokomotiva již není v provozuschopném stavu, vzaly si na mušku, píše se opět ve staniční kronice, vojenskou kolonu, na státní silnici *2) (ta je však od obce vzdálena více než tři kilometry, možná tedy byla míněna silnice Benešov-Vlašim, která prochází Myslíčí). Tato informace si zaslouží zvláštní pozornost – 31st Fighter Group, kterou jako jedinou lze vzít v úvahu jakožto útočící jednotku, měla sice poškodit dva nákladní automobily během své mise v Čechách (na neznámém místě), ovšem naložené na plošinových železničních vagonech…
Zdroje:
Národní archiv, fond Sbírka staničních kronik, karton č. 2, Benešov
Národní archiv, fond Ministerstvo železnic, karton č. 4544, inv. č. II-21203-45
Air Force Historical Research Agency, INTOPS Summary No. 622
Poznámka autora webu *2)
Autor na serveru Hloubkaři ▶ měl asi na mysli dnešní státní silnici II/112 Benešov – Vlašim – Pelhřimov. Ta však Myslíčí nevede, ale po místní komunikaci z této obce je to asi kilometr daleko.
Pár drobností na konec:
Pana Kaprálka pamatuji osobně, p. Jaroslav Pouzar, syn zabitého strojvedoucího Václava Pouzara mne učil na ZŠ a jako dětem nám o této příhodě vyprávěl.
Jeden z čtenářů první verze Vlašimky mi doplnil zajímavé informace o amerických letadlech:
Tedy pokud se amerických letounů týká, tak na hloubkových útocích v českých zemích se podílely všech tři stadardní typy amerického stíhacího letectva za druhé světové války:
Dvoutrupý dvoumotorový P-38 „Lightning“ ▶
(vyzbrojený čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a jedním kanonem ráže 20 mm)
P-47 „Thunderbolt“ ▶
(osm kulometů ráže 12,7 mm)
P-51 „Mustang“ ▶
(šest kulometů ráže 12,7 mm)
Kromě palubních zbraní používali hloubkaři (u nás potvrzeno pouze u thunderboltů) v dubnu a květnu 1945 pumy o hmotnosti 250 nebo 500 liber (113 kg, resp. 227 kg) a neřízené rakety vzduch-země HVAR (ráže 127 mm). Každý letoun mohl nést dvě pumy a/nebo až 10 raket.
Licence obrázků:
Právě zasažená lokomotiva jedním ze stíhačů 8. letecké armády (Foto: NARA) snímek byl přepočítán a přeostřen.
P 38 Lighting: Je ve volné licenci, k neomezemu užití.
P 47 Thunderbolt a P 51 Mustang: Licencováno pod licencí Creative Commons 2.0 Generic.
Prameny: Mimo citovaných webů zde,
BOSCH – konstrukce parních kotlů. Na vše je odkazováno přímo na stránce.