Co se tehdy vlastně stalo?
Ten den, 2. července 1932 přišla navečer silná bouře. Osobní Vlak od Benešova 3546 /pravidelný odjezd v 18.20/ byl zřejmě opožděn. Měl se ve Vlašimi křižovat s vlakem 3547 od Dolních Kralovic, jak bylo podle tehdejšího grafikonu běžné. Zmíním se pouze, že dnes se vlaky křižují v Postupicích a ve Vlašimi, pokud se jezdilo ještě do Kralovic, křižovalo se pochopitelně i v Trhovém Štěpánově, kde je nyní konečná stanice.
Nutno ještě připomenout, že v té době, tedy v první polovině třicátých let, kdy byl provoz na této dráze daleko živější, byla příležitostná výhybna i v Domašíně, přesněji ve stanici Most – Domašín. Pokud to okolnosti vyžadovaly, křižovalo se i tam. Dnes je stanice Most-Domašín zapomenutým nádražíčkem, začátkem devadesátých let, po uzavření vojenského skladu pohonných hmot, kdy stanice doposud sloužila jako vlečkové nádraží, dokonce s vlastní motorovou lokomotivou, tak tato doba je již dávno pryč. Vraťme se ale do roku 1932. Tedy tento den, kdy navečer řádila silná bouře s krupobitím a větrem o rychlosti vichřice, zřejmě vzhledem ke zpoždění bylo rozhodnuto křižovat zde, právě v Domašíně. Přednosta ve Vlašimi dostal a potvrdil patřičnou telefonickou hlášku, vlaková četa vlaku 3547 byla o změně vyrozuměna. Bohužel už ne u vlaku 3546. Zde se už pouze můžeme domnívat, co se vlastně stalo, zda úder blesku, či vyvrácený strom, přerušil telefonní a telegrafní vedení. Proto již životně důležitá informace o změně křižování do Domašína nedorazila. Vlašimský přednosta, tak jak byl uvědoměn, krátce po půl osmé vyšel na peron a zvedl výpravku. Pro mnohé cestující a část vlakové čety skončí cesta nejen tímto vlakem, krátce na to, v 19.47 na kilometru 18.8 mezi zastávkou Znosim a domašínským nádražím.
Třináct minut před dvacátou hodinou v hřmění postupující bouře se nad krajem rozlehne neustávající houkání vlaku. Neutichne, až vrak jedné z lokomotiv zcela ztratí páru. Bilance srážky je děsivá. Devět mrtvých a šestnáct těžce zraněných, které již v noci odváží pracovní vlak do benešovské nemocnice. Zde ve čtvrtek 5. 7. 1932 ráno, na následky těžkých traumatických poranění umírá topič František Mareš. Počet mrtvých se tak zvyšuje na deset. Nutno dodat, že přes totální destrukci obou lokomotiv nedošlo k porušení jejich kotlů, které strašlivý náraz vydržely. Co by se jinak stalo, nelze domyslet. Hlavně u lokomotivy vlaku 3547, zaklíněné hluboko do trosek osobního vozu, kde bylo právě nejvíc přežívajících těžce zraněných cestujících.
Nejen nešťastná souhra okolností,
ale i velice krutý zásah osudu rozhodl o tom co se v podvečer, za doznívající bouře na svahu nad Polánkou, kudy trať vede, stalo. Na přiložené mapce to jasně vidíte. Zastávka, respektive malé nádraží v Domašíně je na mapce vlevo nahoře. Sem měl přijet vlak 3546 od Benešova, zastavit a na základě telefonické hlášky vyčkat na protijedoucí vlak od Vlašimi. Ale nestalo se tak. Pokračoval dál. Zbývaly mu už pouze asi dva kilometry. Červeně jsou označeny úseky trati, kde má strojvedoucí špatný výhled, trať vede v oblouku a v ještě k tomu v zářezu, nebo výhledu brání zalesnění. K omezení výhledu to bohatě stačí. Část trati z Domašína vede až k prvnímu červeně označenému úseku v otevřené krajině s velkou dohledností. Zde by stačili strojvedoucí obou vlaků bezpečně zastavit. Na druhé straně po výjezdu z posledního oblouku se otevře asi 1,5 km dlouhý zcela rovný a maximálně přehledný úsek, v mírném spádu okolo zastávky Znosim až k železnému mostu přes Blanici, kde trať přechází do oblouku a do stoupání k Vlašimi. Místo srážky vlaků ke označeno šipkou. Nutno dodat, že vlak 3546 od Benešova, jedoucí v mírném klesání, navíc dohánějící velké zpoždění, jel poměrně rychle.
Jak stačilo málo k odvrácení strašlivé srážky. Kdyby byl vlak 3547 od Vlašimi o dvě minuty pomalejší. Tato „loterie“ osudu byla alespoň trochu milostivá, lze li to tak nazvat. Vlak 3547 byl totiž poloprázdný. Ale předchozím vlakem 3545 odjelo asi 400 účastníků Všesokolského sletu v Praze. Tito lidé, tedy alespoň většina z nich, se podruhé narodili…