Fotografie v hlavě stránky: Povodní z 17.6.1906 poničený hostinec „Na Podlesí“ v Postupicích. Archiv Muzea Podblanicka.
Ještě než začneme,
tak něco o průtoku vody v řečišti: Například běžný průtok Vltavy v Praze se nejčastěji pohybuje v rozmezí 50 až 150 kubických metrů/s. Musíme však vzít v úvahu fungování části vltavské kaskády (Orlík, Slapy, Štěchovice), provoz zdymadla ve Štěchovicích a pak také skutečnost, že štěchovická elektrárna je elektrárnou přečerpávací. Určitý čas (podle potřeby) běží k tomu určená turbína v reverzním módu a tlačí vodu do rezervoáru na Homoli, který je asi o 215 metrů výše. Tento má rozlohu asi pět hektarů, hloubku deset metrů a pojme půl milionu kubických metrů vody. Pak se to občas (ve špičkách) na pokyn dispečinku obrátí a voda z Homole posiluje výkon této elektrárny. Podle dostupných tabulek zpravidla teče Prahou – tedy za normálního stavu, kdy není sucho, ani hodně vody, v dlouhodobém průměru cca přibližně 98 kubických metrů/s. Dobře si to číslo zapamatujte. Tedy těch 98 kubíků.
Cvičně si udělejte výlet, třeba na Karlův most a pozorujte řeku, všem Čechům drahou. Jak říkám, ten den je hezké počasí, není žádná mimořádnost, sucho, ani povodeň. To, co pod vámi teče, je těch 98 kubíků. Abych nezapomněl, do svého pozorovacího programu též zahrňte, jak je Vltava široká. Měřit to nemusíte, vidíte to sami. Od břehu k břehu, od náplavky k náplavce. Až sem je to hezký.
Pak těch 98 kubíků vynásobte asi 4,5x. Blížíte se pojednou k 450 kubickým metrům ve vteřině. Zřejmě uslyšíte, sice ne silné, ale temné burácení. Pro úplnost: Na hladinu už neklidné a pěnící Vltavy dodejte něco klád, vyvrácených stromů a plovoucí trosky budov, části střech a spousty harampádí. Část servané střechy jakési stodoly právě mizí pod oblouky mostu, praskání drceného dřeva je hodně ošklivý zvuk. Most se citelně otřásá, prodavači suvenýrů a streetartoví umělci, včetně turistů zneklidněli.
Ale teď je tu ještě jedna operace, kterou je nutno provést – vezměte všechnu tu vodu, tedy po tom vynásobení na 450 kubíků a vše co po ní pluje a vložte jí do pár metrů širokého  koryta, metr hlubokého, které navíc vede úzkou roklí. Do stran to nepůjde, nahoru jistě. Ono totiž jinde není místo. Původní hladina lesní bystřiny vyletěla o víc jak o devět metrů vysoko. O rychlosti vody už nemluvím. Je strašná.
Pokud se vám povedlo uniknout zuřícímu živlu a bleskově vylézt na strmý sráz a jste stále naživu, gratulujte si. Ale nic hezkého vás ovšem nečeká. Jste právě pod Jankovem, na dosah od Chotýšanky, vylité z břehů. Pod vámi se valí skoro 450 kubických metrů vody ve vteřině. Je večer 17.6.1906.
Zde cituji Postupický Zpravodaj:
Stalo se tak v důsledku katastrofální povodně, která neměla pamětníků. Jak se dočteme v tehdejších novinách, předcházely dni katastrofy 17. červnu 1906 dlouhé deštivé dny, což mělo za následek, že zem byla napita a ztratila možnost, aby alespoň z části pohltila množství srážek, které dopadly v osudný den na zemský povrch. V tuto neděli kolem půl sedmé večer se v prostoru mezi Jankovem, Jankovskou Lhotou, Vojslavicemi, Miroslaví, Novou Vsí a Popovicemi srazily dva mohutné bouřkové mraky a nastalá průtrž mračen vylila na zem obrovské množství vody, a to ve velmi krátkém čase. Jako první nevydržel nápor vod Jankovský rybník. Voda, která se přelila přes hráz, způsobila protržení hráze, strhla s sebou i škrobárnu pod hrází a živel, posílený vodou z rybníka, se vydal dále po proudu potoka změněného, z jindy tak klidného a nepatrného v období sucha, v mohutnou běsnící řeku.
Postupický Zpravodaj 12/2006 (Petr Slavíček, Václav Šesták) Článek k 100. výročí povodně na Chotýšance.
Pokud půjdeme do detailů, popisovaná meteorologická situace je téměř singularitou Podblanicka, umocněná pak vyšší nadmořskou výškou regionu. Nejen nečekaná vánice na konci dubna, kdy pamatuji doslova půlmetrové závěje nad obcí Dubovka, ale zejména pak vpády studeného oceánského vzduchu od západu na přelomu května a června, ty se zde dějí s železnou pravidelností snad každý rok.
Tyto mají za následek delší chladná a deštivá období, plus přechody ničivých frontálních bouřek. A to je i tento případ. Před 17. červnem 1906 byly chladné dny a pršelo více než týden. Louky a pole na náhorní pláni nad Jankovem, byly nasáklé vodou jak houba, takže retence veškerá žádná. Pak se prudce oteplí. Do toho zmíněná průtrž mračen, právě 17. 6. večer. Pakli vzdělanci hovoří o proslulých Murphyho zákonech, tohle byla ukázka par excelence. Horší už to být snad nemohlo.
Některé prameny uvádí, že první povolil Pilský rybník, resp. jeho hráz. Některé uvádí jako prvý, jankovský rybník Hrad. Pak se Chotýšanka zařízne do hlubokého a úzkého údolí, spíše strže. Zde započalo to strašlivé domino, kdy se bortila jedna rybniční hráz za druhou. Celkem jich bylo devět. Jedině tak lze vysvětlit to, že romantický lesní potok, kdy jeho vteřinový průtok lze počítat v desítkách litrů, má najednou hrozných 450 kubických metrů za vteřinu a jeho hladina stoupne o neuvěřitelných devět metrů. Armagedon započal.
Na druhý den ráno, osud vystavil účet: 19 obětí na životech, 47 budov smeteno, či vážně poničeno, 13 mlýnů zničeno. fatálně poškozena železniční trať Benešov – Vlašim, kdy jedině duchapřítomnost strojvedoucího Komrse, který zastavil osobní vlak na dohled od sesutého náspu, zabránila další tragédii. Zničené mosty na císařské (erární) silnici pod rybníkem Smikovem, tedy současné 112/II Benešov – Vlašim – Pelhřimov. Voda zde rozmetala 20 tun kamenných kvádrů z těchto klenutých mostů a „odložila“ je o 150 metrů dál. Zanikl Smikov samotný, velký rybník o rozloze 56 hektarů, obnoven byl v poloviční výměře až v roce 1952.
Dalo se tomu zabránit?
Nikoliv. Dejme tomu, že v roce 1906 by nějakým zázrakem existovaly meteorologické satelity a datová služba, včetně předpovědních systémů Aladin. Zcela neznalý člověk může namítnout, že by stačilo vydat varování. To by bylo sice možné, ale jen k evakuaci. Zachránilo by to životy, pravda. I za to díky. Ale dál? Oponent namítne: Řízeně vypustit všech devět rybníků. Bláhová a hloupá myšlenka. Muselo by se to dělat několik dnů, možná týden předem. Během chvíle by to určitě nešlo. Jednak pro velké množství vody v nich zadržované a z toho jasného faktu, že pokud by se chvátalo, nastala by stejná pohroma. Pouze s tím, že by ji rozpoutal člověk sám.
Zkusím to jinak:
Znáte rybník Papírník? Pokud ne, napovím; najdete jej v Postupicích, přímo v obci. Ohromí vás, stejně jako mne, jeho vysoká mohutná hráz. Jedná se o vodní nádrž alpského typu. Zaříznutou v údolí, úzkou a velmi hlubokou. I v době, kdy není žádných povodní a plní jen svůj účel, tedy zadržuje vodu, hydrostatické síly působící na toto vodní dílo jsou obrovské. Fyziku znáte. Co litr vody, to kilogram. Té vody zadržuje Papírník 100 000 kubických metrů. A co kubík vody, to tuna. Výpočet je snadný: Ta hráz drží 100 000 tun vody. A podobných rybníků se 17.6. 1906 protrhlo devět. Chce se vám dále počítat?
Pro nevěřící Tomáše:
Pro ty, co stále namítají, že by šlo to a to udělat. Použiji biblické přirovnání. Nemusíte tedy vkládat prsty do ran Kristových, abyste se přesvědčili. Podle výpovědi postupických hasičů, když zahájili záchranné práce, šlo již přes korunu hráze Papírníku, v čistém kontinuálním přelivu (celá šířka hráze), jeden metr vody. Každý rybníkář a mlynář také, vám hned poví, co se v následujících minutách stane. Hezké to nebude.
Pádný argument pro zastánce preventivního vypouštění:
Někdy to má smysl, to ano. Někdy vám napoví i matematika, že by to možné bylo. Velké přehrady a tzv. suché poldry tak mohou zabránit neštěstím a katastrofám. Ovšem, také ne vždy. Ale zde už nešlo dělat zhola nic. Ing. V. Jánský odpověděl na tuto, odborníky kladenou otázku na přednášce pro Svaz českých zemědělců, pořádané 16.12.1906. Zmínil zde již citovaný Papírník.
Rybník Papírník je tedy vypuštěn. Doslova do poslední kapky. Předpokládejme, že tady Chotýšanka mohla mít ještě o něco menší povodňový průtok, dejme tomu 430 kubických metrů ve vteřině. Za jak dlouho bude Papírník plný, při tomto průtoku? Odpověď je děsivá. Nestačili byste ani dokouřit cigaretu. Trvalo by to méně, než 233 vteřin. Necelé čtyři minuty.
Po tisíce let voda slouží člověku. Zavlažuje pole, na své hladině nese lodě, které člověk vymyslel a postavil. Roztáčí turbíny elektráren, odevzdává dobrovolně svojí sílu stroji. Pak si ale Voda (to velké V není chyba, vím o čem píši) – může se tedy stát, že si Voda uvědomí, je živel a vezme „správu věcí svých“ do vlastních rukou. Pokud toho budete svědkem, což vám vážně nepřeji, mohu poradit jen jedno: Je-li možné někoho zachránit, pokuste se. Když to možné není, utíkejte. Nastal konec kompromisů. Nebo se pomodlete, pakli to stihnete…