Kilometrovník 46.0

Zcela konsternován koukám na prázdné místo!
Kilometrovník 46.0 zmizel. Stalo se tak na podzim roku 2003. První co mne napadlo, že byl ukraden. Zřejmě chatařem pražského typu, ti podobné věci dělají. Snad jako pozůstatek již dějinami smetené ideologie, že vše patří všem. Železniční fanoušek by se takovéto věci nikdy nedopustil a pokud dopustil, nebude to železniční fanoušek, ale normální gauner. Kradou se i historické památky. Někdy se však na odplatu ani nemusí dlouho čekat. Osud to nějak pořeší…

Po kameni jsme pochopitelně pátrali. Dokonce bylo i podáno trestní oznámení a věc řešila policie. Nakonec celá kauza dostala poněkud Cimrmanovsky šťastně-neštastný konec. Kámen se našel. Pochopitelně ne tam, kde by měl být, ale zcela jinde. Objeven byl o nějaký pátek později a to v Bernarticích. Je přímo v obci. Je to jako v té pohádce, kámen je a není. Věc má několik aspektů; nejdříve ten dobrý: Můžete si jej prohlédnout, osahat, vyfotografovat a zavzpomínat, jaké to bylo, když okolo něj jezdily vlaky. Také, což se počítá, neriskujete, že vás chytí policie, která okolí jezera často kontroluje, nebo ostraha jezera osobně, což v obou případech vyjde nastejno. Odejdete sice se zážitkem, ale také lehčí o pár bankovek vyšší nominální hodnoty. Pokud se budete orgánu zpečovat, navíc vás nemine přestupkové řízení, což jak známo je již vyšší level a také patřičně o dost dražší…
Druhý aspekt je horší. Proč? Ptáme se. Jaká pohnutka k tomu občany Bernatrické vedla? Například to, že obyvatelé Sedmpan mají svůj kilometrovník v obci u zastávky autobusu? To je sice hezké, ale ani jejich kámen není moc pravý. Tedy fyzicky pravý sice je, u dráhy stál, ale u sedmpanské zastávky ne, jak známo byl o něco níže k Dubějovicům. Je to hezké a pietní, tedy ve vztahu k železnici, která již neexistuje. Navíc, v době kdy byl do Sedmpan přenesen se to dalo pochopit, ztrátu dráhy nemůže rozchodit žádná obec, včetně obyvatel, chápu. A potom, když jej sem sedmpanští dali, bylo kilometrových kamenů v trase již zaniklé dráhy jako máku, tedy množství větší než velké, řečeno slovníkem dnešní generace. Ale to o teď nejde. Ne jednu stranu, nebezpečí že jej skutečně ukradne chalupář a vystaví si jej na dvorečku (takové prasárny skutečně chalupáři dělají a to nejen s kilometrovníky), tak toto nebezpečí je díky umístění kamene přímo v obci o něco nižší.
Na druhou stranu obec Bernartice se ke dráze zachovala poněkud macešsky, handrkováním okolo prodeje pozemků staviteli počínaje a žalobami sedláků o podupané louce dělníky ze stavby dráhy konče. To je pravda a existují na toto doklady v archivech. Nakonec se to vyvrbilo ryze česky, kdy pozemky na stavbu dráhy poskytl majitel polností z Borovska, ten si ale jako podmínku vymínil i název zastávky, tedy Borovsko. Takže ani ta zastávka se Bernatice nejmenovala, ač dráha procházela přímo okrajem obce. Jmenovala se Borovsko, což víme všichni, i když z Borovska to bylo na vlak zatraceně „z ruky“, minimálně půl hodinky svižné chůze…
Celá kauza s kilometrovníkem mi připomíná historku někdy z roku 1970, kterou mi vyprávěl pan Ing. Jiří. Novák, nesmírně vzdělaný pán, historik a činovník NPU, tedy Nezávislé památkové unie.
Šlo o to, že jistý vlivný pražan, poměrně i velmi vysoko postavené zvíře a chalupář v jedné malebné obci, při procházce v lese a sběru hub objevil smírčí kámen. Pokud nevíte co to smírčí kámen je, každý historik vás poučí, že se jedná o velice cenný historický artefakt většinou z doby okolo 12 až 16 století. Jednalo se o kamennou křížovou stélu, později i ve tvaru desky, připomínající pomníček. Často na nich najdete vytesané symboly, vztahující se k události, kvůli které byl kámen postaven. Také nápisy a letopočty, někdy německé, nebo častěji v latině.
Některé, ty velmi staré a cenné, mají i tvar Keltského kříže. Kámen stával vždy na místě, kde se stalo v té době neštěstí, přesněji, kde byl spáchán závažný trestný čin. Tedy přepadení, loupežná vražda, nebo rvačka z pomsty, nebo ze žárlivosti a zhrzené lásky, která skončila zabitím člověka.
Ten, komu byl tento ohavný čin prokázán, se musel podle tehdejší judikatury mimo odpykání trestu omluvit rodině oběti a na památku zabitého na místě činu postavit na svůj náklad smírčí kámen, jako připomínku občanského a morálního vyrovnání. A také jako důkaz hlubokého pokání a prosby za odpuštění. Pokud byl pachatel úkladné vraždy odsouzen k hrdelnímu trestu a popraven, což se stávalo ve středověku velmi často, břímě spojené s postavením smírčího kamene přecházelo na jeho rodinu.
Smírčí kameny jsou k vidění hlavně v Západních Čechách, ten zvyk sem přišel zřejmě ze země germánské, možná je to původní zvyk keltský, převzatý evropskými křesťany, kdo ví. U nás v regionu jich také několik najdete, v hlubokých lesích, nebo u cest, jako memento dávných tragédií. 
Vraťme se ale k tomu chalupářskému příběhu:
Tak jeden takový kámen, po staletí připomínající kdysi spáchanou, nesmírně surovou loupežnou vraždu, objevil ten chalupář při hledání hub, v přítmí lesa nedaleko vsi. Usoudil, že bude hezkým doplňkem chalupy. Napadlo jej totiž, že zmíněný kámen poslouží jako stylové zápraží. Vzal vozík, kámen vykopal a zazdil do kamenné podlahy síně. Protože jako nomenklaturní vysoký funkcionář byl pochopitelně ateista, tak kámen adjustoval v podlaze vytesaným křížem s letopočtem nahoru. To aby se po kříži naschvál šlapalo, zřejmě.
Až sem je to dobrý, poměrně veliký kámen přesně lícoval na šířku dveří. Pak už ale začaly problémy. Kámen sice nikdo nehledal, v té době sakrální památky neměly ceny, dokonce byly záměrně ničeny. Totalitní režim, mimo vlastní historie, žádnou jinou neuznával.
Kámen v zápraží vypadal sice stylově, ale v obci to zvedlo vlnu nevole. Soused, místní člověk mu nevybíravě řekl, co si o tom myslí. Jako rodák historii té dávné tragédie znal a o kameni v lese věděl. Ostatně, jako každý z místních obyvatel. Varoval jej, že od doby co ves existovala a žili v ní lidé, na kámen nikdo ve zlém úmyslu nesáhl. Už pro to, že by se to také tomu, kdo by to udělal, nemuselo vyplatit.
Ale on se mu vysmál, tmářství, babské pověry, povídačky a tak. Bavil se dobře. Navíc, jako nomenklaturní kádr, byl v té době trestně nepostižitelný. Ale za necelý týden ten chalupář uslyšel v noci na zápraží kroky. Venku však nebyl nikdo, žádný pocestný na prahu jeho honosné haciendy nestál. To se začalo opakovat pravidelně. Majitel domu nemohl v noci spát, ale nepovolil. Jako kovaný soudruh a ateista v jedné osobě, to prostě nebral na vědomí. Pak se u něj objevily závažné zdravotní problémy. Nejen že se jeho stav nelepšil, ale děly se i jiné věci, daleko hrůznější. Dům byl kvůli nevysvětlitelným jevům prakticky neobyvatelný.
Vyvrcholilo to jedné pozimní noci, kdy obyvatele domu vyděsil zoufalý křik. Nebo zuřivá hádka? Když rozsvítili v předsíni, nalezli na podlaze majitele domu. Byl v bezvědomí. V obličeji výraz neskutečné hrůzy. Ale živý.
Navíc, krátce po tom, co majitele domu narychlo odvezla sanitka, jeho paní zjistila něco, co se naprosto vymyká zdravému rozumu. Byl to kámen. Ano, byl tu stále a pořád tvořil stylové zápraží, tak jak jej tam majitel před několika měsíci zasadil. Něco však bylo jinak.
Kříž s latinským nápisem a letopočtem zmizel. Někdo zřejmě kámen obrátil a majitel domu pachatele přistihl, když dokončil práci a byl právě na odchodu. Došlo k hádce a určitě k napadení. Jistě, byl to soused. Někdo následně zavolal policii. Soused však doma nebyl. Byl u švagra v jiné obci, sedmnáct kilometrů vzdálené. Slavil se švagrem křtiny. Policistům sdělil, že k tomu nemá co říci. Ke švagrovi odjel jíž po obědě. A byli na to svědci. Připomenul jen tu legendu o kameni z roku 1473.
Na druhý den se policejní vůz objevil ve vsi znova. Spolu s příslušníkem přijeli dva pánové, stavař a soudní znalec. Rodina chtěla souseda přesto pohnat k soudu a potřebovali k tomu úřední posudek. Třeba se pozdě večer na chvíli z oslavy tajně vrátil. Násilné vniknutí do domu, poškození cizí věci a tak.  Kámen tedy prozkoumali a odebrali vzorky, pořídili přesné fotografie a že nechají vědět..
Týden na to se obyvatelé domu úředně dozvěděli, že je zhola vyloučeno, aby s kamenem bylo jakkoliv stavebně manipulováno minimálně čtyři měsíce zpět. To potvrdily i odebrané vzorky malty a vápna. Ke zprávě soudního znalce byla přiložena i fotografie, kterou pořídili před týdnem. Je na ní kámen. Nepoškozený, ale přesto jiný. Byl stále otočen křížem dolů.
Syn majitele nebyl už tak tvrdý soudruh. Dobře věděl, v jaké poloze jej otec do zápraží zazdil, ostatně mu při tom pomáhal. A výrok znalce jej strašlivě vyděsil. A také si zatraceně dobře pamatoval, co se v často v noci v domě dělo. Věděl, proč a jak otec onemocněl a čekal z nemocnice ty nejhorší zprávy. Neváhal již ani chvíli. Zjednaný zedník mu pomohl kámen z podlahy vyjmout a on sám, snad aby napravil ten ohavný čin, odvezl kámen zpět do lesa.  Za dva týdny sanitka přivezla majitele domu zpět. Do domácího ošetřování. Na otázku rodiny, s kým a proč se uprostřed noci vlastně v předsíni pral, neměl odpověď. Nepamatoval si vůbec nic. Vše skončilo, tak jak začalo…
Poznámka: Fotografie křížového kamene je od paní Věry Hájkové. Je to také už jen fotografie. Kámen byl před časem ukraden.

Tak a dáme to ještě jednou.
tentokrát to ovšem nebude smírčí kámen, ale kilometrovník. A já si v té etudě střihnu roli chalupáře i vypravěče zároveň…