Zcela konsternován koukám na prázdné místo!
Kilometrovník 46.0 zmizel. Stalo se tak na podzim roku 2003. První co mne napadlo, že byl ukraden. Zřejmě chatařem pražského typu, ti podobné věci dělají. Snad jako pozůstatek již dějinami smetené ideologie, že vše patří všem. Železniční fanoušek by se takovéto věci nikdy nedopustil a pokud dopustil, nebude to železniční fanoušek, ale normální gauner. Kradou se i historické památky. Někdy se však na odplatu ani nemusí dlouho čekat. Osud to nějak pořeší…
Po kameni jsme pochopitelně pátrali. Dokonce bylo i podáno trestní oznámení a věc řešila policie. Nakonec celá kauza dostala poněkud Cimrmanovsky šťastně-neštastný konec. Kámen se našel. Pochopitelně ne tam, kde by měl být, ale zcela jinde. Objeven byl o nějaký pátek později a to v Bernarticích. Je přímo v obci. Je to jako v té pohádce, kámen je a není. Věc má několik aspektů; nejdříve ten dobrý: Můžete si jej prohlédnout, osahat, vyfotografovat a zavzpomínat, jaké to bylo, když okolo něj jezdily vlaky. Také, což se počítá, neriskujete, že vás chytí policie, která okolí jezera často kontroluje, nebo ostraha jezera osobně, což v obou případech vyjde nastejno. Odejdete sice se zážitkem, ale také lehčí o pár bankovek vyšší nominální hodnoty. Pokud se budete orgánu zpečovat, navíc vás nemine přestupkové řízení, což jak známo je již vyšší level a také patřičně o dost dražší…
Druhý aspekt je horší. Proč? Ptáme se. Jaká pohnutka k tomu občany Bernatrické vedla? Například to, že obyvatelé Sedmpan mají svůj kilometrovník v obci u zastávky autobusu? To je sice hezké, ale ani jejich kámen není moc pravý. Tedy fyzicky pravý sice je, u dráhy stál, ale u sedmpanské zastávky ne, jak známo byl o něco níže k Dubějovicům. Je to hezké a pietní, tedy ve vztahu k železnici, která již neexistuje. Navíc, v době kdy byl do Sedmpan přenesen se to dalo pochopit, ztrátu dráhy nemůže rozchodit žádná obec, včetně obyvatel, chápu. A potom, když jej sem sedmpanští dali, bylo kilometrových kamenů v trase již zaniklé dráhy jako máku, tedy množství větší než velké, řečeno slovníkem dnešní generace. Ale to o teď nejde. Ne jednu stranu, nebezpečí že jej skutečně ukradne chalupář a vystaví si jej na dvorečku (takové prasárny skutečně chalupáři dělají a to nejen s kilometrovníky), tak toto nebezpečí je díky umístění kamene přímo v obci o něco nižší.
Na druhou stranu obec Bernartice se ke dráze zachovala poněkud macešsky, handrkováním okolo prodeje pozemků staviteli počínaje a žalobami sedláků o podupané louce dělníky ze stavby dráhy konče. To je pravda a existují na toto doklady v archivech. Nakonec se to vyvrbilo ryze česky, kdy pozemky na stavbu dráhy poskytl majitel polností z Borovska, ten si ale jako podmínku vymínil i název zastávky, tedy Borovsko. Takže ani ta zastávka se Bernatice nejmenovala, ač dráha procházela přímo okrajem obce. Jmenovala se Borovsko, což víme všichni, i když z Borovska to bylo na vlak zatraceně „z ruky“, minimálně půl hodinky svižné chůze…
Celá kauza s kilometrovníkem mi připomíná historku někdy z roku 1970, kterou mi vyprávěl pan Ing. Jiří. Novák, nesmírně vzdělaný pán, historik a činovník NPU, tedy Nezávislé památkové unie.
Šlo o to, že jistý vlivný pražan, poměrně i velmi vysoko postavené zvíře a chalupář v jedné malebné obci, při procházce v lese a sběru hub objevil smírčí kámen. Pokud nevíte co to smírčí kámen je, každý historik vás poučí, že se jedná o velice cenný historický artefakt většinou z doby okolo 12 až 16 století. Jednalo se o kamennou křížovou stélu, později i ve tvaru desky, připomínající pomníček. Často na nich najdete vytesané symboly, vztahující se k události, kvůli které byl kámen postaven. Také nápisy a letopočty, někdy německé, nebo častěji v latině.
Některé, ty velmi staré a cenné, mají i tvar Keltského kříže. Kámen stával vždy na místě, kde se stalo v té době neštěstí, přesněji, kde byl spáchán závažný trestný čin. Tedy přepadení, loupežná vražda, nebo rvačka z pomsty, nebo ze žárlivosti a zhrzené lásky, která skončila zabitím člověka.
Ten, komu byl tento ohavný čin prokázán, se musel podle tehdejší judikatury mimo odpykání trestu omluvit rodině oběti a na památku zabitého na místě činu postavit na svůj náklad smírčí kámen, jako připomínku občanského a morálního vyrovnání. A také jako důkaz hlubokého pokání a prosby za odpuštění. Pokud byl pachatel úkladné vraždy odsouzen k hrdelnímu trestu a popraven, což se stávalo ve středověku velmi často, břímě spojené s postavením smírčího kamene přecházelo na jeho rodinu.
Smírčí kameny jsou k vidění hlavně v Západních Čechách, ten zvyk sem přišel zřejmě ze země germánské, možná je to původní zvyk keltský, převzatý evropskými křesťany, kdo ví. U nás v regionu jich také několik najdete, v hlubokých lesích, nebo u cest, jako memento dávných tragédií.
Vraťme se ale k tomu chalupářskému příběhu:
Tak jeden takový kámen, po staletí připomínající kdysi spáchanou, nesmírně surovou loupežnou vraždu, objevil ten chalupář při hledání hub, v přítmí lesa nedaleko vsi. Usoudil, že bude hezkým doplňkem chalupy. Napadlo jej totiž, že zmíněný kámen poslouží jako stylové zápraží. Vzal vozík, kámen vykopal a zazdil do kamenné podlahy síně. Protože jako nomenklaturní vysoký funkcionář byl pochopitelně ateista, tak kámen adjustoval v podlaze vytesaným křížem s letopočtem nahoru. To aby se po kříži naschvál šlapalo, zřejmě.
Až sem je to dobrý, poměrně veliký kámen přesně lícoval na šířku dveří. Pak už ale začaly problémy. Kámen sice nikdo nehledal, v té době sakrální památky neměly ceny, dokonce byly záměrně ničeny. Totalitní režim, mimo vlastní historie, žádnou jinou neuznával.
Kámen v zápraží vypadal sice stylově, ale v obci to zvedlo vlnu nevole. Soused, místní člověk mu nevybíravě řekl, co si o tom myslí. Jako rodák historii té dávné tragédie znal a o kameni v lese věděl. Ostatně, jako každý z místních obyvatel. Varoval jej, že od doby co ves existovala a žili v ní lidé, na kámen nikdo ve zlém úmyslu nesáhl. Už pro to, že by se to také tomu, kdo by to udělal, nemuselo vyplatit.
Ale on se mu vysmál, tmářství, babské pověry, povídačky a tak. Bavil se dobře. Navíc, jako nomenklaturní kádr, byl v té době trestně nepostižitelný. Ale za necelý týden ten chalupář uslyšel v noci na zápraží kroky. Venku však nebyl nikdo, žádný pocestný na prahu jeho honosné haciendy nestál. To se začalo opakovat pravidelně. Majitel domu nemohl v noci spát, ale nepovolil. Jako kovaný soudruh a ateista v jedné osobě, to prostě nebral na vědomí. Pak se u něj objevily závažné zdravotní problémy. Nejen že se jeho stav nelepšil, ale děly se i jiné věci, daleko hrůznější. Dům byl kvůli nevysvětlitelným jevům prakticky neobyvatelný.
Vyvrcholilo to jedné pozimní noci, kdy obyvatele domu vyděsil zoufalý křik. Nebo zuřivá hádka? Když rozsvítili v předsíni, nalezli na podlaze majitele domu. Byl v bezvědomí. V obličeji výraz neskutečné hrůzy. Ale živý.
Navíc, krátce po tom, co majitele domu narychlo odvezla sanitka, jeho paní zjistila něco, co se naprosto vymyká zdravému rozumu. Byl to kámen. Ano, byl tu stále a pořád tvořil stylové zápraží, tak jak jej tam majitel před několika měsíci zasadil. Něco však bylo jinak.
Kříž s latinským nápisem a letopočtem zmizel. Někdo zřejmě kámen obrátil a majitel domu pachatele přistihl, když dokončil práci a byl právě na odchodu. Došlo k hádce a určitě k napadení. Jistě, byl to soused. Někdo následně zavolal policii. Soused však doma nebyl. Byl u švagra v jiné obci, sedmnáct kilometrů vzdálené. Slavil se švagrem křtiny. Policistům sdělil, že k tomu nemá co říci. Ke švagrovi odjel jíž po obědě. A byli na to svědci. Připomenul jen tu legendu o kameni z roku 1473.
Na druhý den se policejní vůz objevil ve vsi znova. Spolu s příslušníkem přijeli dva pánové, stavař a soudní znalec. Rodina chtěla souseda přesto pohnat k soudu a potřebovali k tomu úřední posudek. Třeba se pozdě večer na chvíli z oslavy tajně vrátil. Násilné vniknutí do domu, poškození cizí věci a tak. Kámen tedy prozkoumali a odebrali vzorky, pořídili přesné fotografie a že nechají vědět..
Týden na to se obyvatelé domu úředně dozvěděli, že je zhola vyloučeno, aby s kamenem bylo jakkoliv stavebně manipulováno minimálně čtyři měsíce zpět. To potvrdily i odebrané vzorky malty a vápna. Ke zprávě soudního znalce byla přiložena i fotografie, kterou pořídili před týdnem. Je na ní kámen. Nepoškozený, ale přesto jiný. Byl stále otočen křížem dolů.
Syn majitele nebyl už tak tvrdý soudruh. Dobře věděl, v jaké poloze jej otec do zápraží zazdil, ostatně mu při tom pomáhal. A výrok znalce jej strašlivě vyděsil. A také si zatraceně dobře pamatoval, co se v často v noci v domě dělo. Věděl, proč a jak otec onemocněl a čekal z nemocnice ty nejhorší zprávy. Neváhal již ani chvíli. Zjednaný zedník mu pomohl kámen z podlahy vyjmout a on sám, snad aby napravil ten ohavný čin, odvezl kámen zpět do lesa. Za dva týdny sanitka přivezla majitele domu zpět. Do domácího ošetřování. Na otázku rodiny, s kým a proč se uprostřed noci vlastně v předsíni pral, neměl odpověď. Nepamatoval si vůbec nic. Vše skončilo, tak jak začalo…
Poznámka: Fotografie křížového kamene je od paní Věry Hájkové. Je to také už jen fotografie. Kámen byl před časem ukraden.
Tak a dáme to ještě jednou.
tentokrát to ovšem nebude smírčí kámen, ale kilometrovník. A já si v té etudě střihnu roli chalupáře i vypravěče zároveň…
Takže jsem nyní chalupář.
Koupil jsem hezký domek v malebné obci nedaleko přehradního jezera. Kdysi, to už já nepamatuji, tam jezdil vlak. Jednou, na vycházce k jezeru, až přímo na jeho břehu, jsem objevil kilometrovník. Napadlo mě, vyjímal by se hezky na dvoře před domem. To by mělo smysl. Kdo by si jej prohlížel zde, u jezera? Ostatně, stejně se sem nesmí. Vykopat jej a odvézt problém nebyl. Potíže začaly později.
Vím, že se to dělat nemá, památky a tak. Kdosi mi v hospodě řekl, že to rozumné nebylo. A pár lidí z obce mne přestalo zdravit. A co teprve soused! Ten už se mnou také nemluvil. A jak pěkně jsme spolu vycházeli. No nic, v Praze mne také každý hned nezdraví na potkání.
Jednou jsem ho potkal na návsi. Zeptal jsem se, co proti mě má. Odpověděl mi dost nepřímo: Podívejte se, kámen tam vydržel 101 let. Pak někdo přijde a odveze si jej domů. Navíc do obce, která ani úředně zastávkou na této dráze nebyla? Pak už jen dodal, že ten kámen tam byl od roku 1902. A že vlaky kolem něj jezdily 72 let. Bylo takové malé pietní místo. Sice neveřejné, ale pietní. A tohle že mi nevadí? Otočil se a bez pozdravu odešel.
Lehko mi nebylo, mrzelo mne to. Na druhou stranu, co je komu do mne. A pak tu bylo něco velmi nepříjemného. Nebylo týdne, kdybych ve snech neviděl vlak. Nebo ani někdy ne, prostě jsem šel ve snu cestou ke vsi, vždy to bylo v noci. Ale pořád to houkání v dálce. Parní vlak to vždycky byl. Špatně jsem kvůli tomu spal. Pak už ani ve dne nebyl pokoj. Prostě jsem musel na to myslet. A začaly výčitky svědomí.
A pak to přijde: Jednou, za mlhavé noci na sklonku roku, mne vytrhne z nervózního spánku opět táhlé houkání vlaku. Zase ty hloupé sny! Ale houkání se ozývá znovu a naléhavěji. Vždyť jsem přece vzhůru! Vyděšen a zmaten, otevírám okno. Venku je lezavá mokrá zima, vítr, drobný studený déšť, prostě psí čas. Nevelká náves mlha, nikde nic. Pusto, prázdno.
Vyjdu ven, k bývalému přejezdu. Pojednou zvuk parní píšťaly surově prořízne mlhavou tmu listopadové noci a za poslední zahradou obce, i přes clonu deště, zřetelně uvidím rudý chvost jisker a světla vlaku, ztěžka zdolávajícího stoupání od Kralovic. Jsou zřetelně slyšet, i přes supění lokomotivy, nárazy kol na spojkách kolejnic. Jakých kolejnic? Ty tu přece dávno nejsou! Ale krutě se mýlím. Ve světlech lokomotivy, která právě vjíždí na přejezd, jsou koleje vidět. Zarostlé, rezavé a mokré od deště. I celý vlak je podivně omšelý a starý. Oprýskaný lak na vozech, místy jen rez. Snad stál někde v jiné dimenzi, u pekelného semaforu desítky let? V nekonečné deštivé podzimní noci, která tam trvá celé týdny?
Lokomotiva je neudržovaná, je to znát na první pohled. Jede snad už jen silou vůle. Pak následují vozy, které už na železnici dávno nenajdete. Pouze některá okna vagonů jsou osvětlena. Elektrická instalace vlaku asi nebude v nejlepší kondici. O tom svědčí i mihotavý plamínek svíčky, uvnitř naprosté temnoty jednoho z vozů. Na luxus si v tomto vlaku asi nehrají.
Přesto, tam kde světlo svítí, je možno spatřit cestující. Jsou oblečeni v podivných svátečních šatech. V takových, jaké si oblékali místní vesničané na svatby a pohřby. Kdysi, jak bylo v kraji zvykem se oblékat. Strnule sedí, jakoby se spolu nebavili, mají nepřítomné pohledy. Další okno mi ukáže téměř prázdné kupé, až na podivnou dvojici: Pán v listrovém saku a paní ve staromódních šatech ozdobených broží. Jako všichni pasažéři tohoto podivného vlaku, nehybně sedí a mlčí. Odkud je znám? Kde a kdy jsem je viděl?
Už si vzpomínám! Když jsem tu chalupu před časem koupil, uklízel jsem na půdě. Leželo tam album, staré snad sedmdesát let. Ano, byli tam oba. Na staré, zažloutlé ateliérové fotografii z roku 1928. Dochází mi, že je tady něco moc spatně.
Projel poslední vůz. Obyčejný hytlák, stejně otřískaný a špinavý, jako všechny ostatní. Někdo snad na zastávce vystoupí a já se budu moci optat, co se tu vlastně v té listopadové noci proboha děje. Co je to za bizarní divadlo? Vlak ale na zastávce nestaví, jak by se dalo čekat, pokračuje dál. Kam? V cestě mu stojí přece vysoký násep dálnice. Musí se stát něco strašného.
Železniční neštěstí, katastrofa, budou zabití a ranění. Automaticky sahám do kapsy pro telefon. Překvapí mne naprosto šílená myšlenka: Jak může dojít k újmě na zdraví někdo, kdo už desítky let nežije? Jak může způsobit nehodu tento vlak, který jíž dávno vykolejil v prostoru i čase? Nechápu. Přesto stále čekám zvuk hrozného nárazu. K mému údivu píšťala lokomotivy se ozve opět, ale už o něco dál a slaběji.
V průhledu pod dálničním mostem, kterým prochází silnice k obci, vidím na druhé straně louku a kraj lesa. Mezi jeho stromy zahlédnu červená koncová světla vlaku, jak se stáčí v táhlém oblouku k viaduktu u Keblova. Pak výhled zakryje řídká clona kouře smíšeného s párou. To by bylo jistě normální, kdybychom stáli vedle železniční trati, tedy skutečné trati.
Nahoře na mostě jezdí auta po dálnici, jakoby se vůbec nic nestalo. Jak je možné, že to nikdo z řidičů neviděl? Jak a kudy mohl ten vlak projet? Dálniční nadjezd přes dráhu tu už desítky let nestojí. Strhli jej v roce 1975.
Zděšen tou strašlivou podívanou, stojím na zmoklé silnici i dávno po tom, co houkání a lomoz vlaku utichne v lesích u Němčic. Ne, to není pokračování snu. Američané mají pro tento fenomén sakra dobré pojmenování: Ghost Train.▶
Není už řádných rozumných vysvětlení. Když si uvědomím, že tam, co zrovna listopadovou nocí přejel vlak, je desítky let jen louka a pár stromů, co stávaly u bývalé zastávky. Tato lekce mi stačila. Už je mi jedno, zda vlak byl skutečný, nebo je to pouze jeden z těch snů o vlacích.
Mohu vám zaručit po tom všem, že druhý den by byl asi kámen zpět, na břehu jezera. V místě, kde léta stával. Přesně tam, kde stará opuštěná trať mizí pod jeho hladinou…