Text jsem převzal z webu Českých drah a doplnil vlastní fotogalerií. Jmenovitě část článku Pavla Schreiera, o Romanu Abtovi, vynálezci velice funkčního ozubnicového systému, kolejových lanovek, a mnoha dalších technických vymožeností. Od jeho úmrtí uplynulo 1.5.2023 90 let…
Ing. Roman Abt, konstruktér ozubnice. V samém srdci Německa, na pomezí někdejšího Brunšvicka a Pruska, rozprostírá se pohoří Harc. Výška zdejších vrcholů nedosahuje zdaleka hodnot Mount Washingtonu, přesto pro historii ozubených drah představuje Harc jakousi Mekku. Dosvědčuje to konečně i maličký památníček na nádraží v Rübelandu. Na orientační tabuli, připevněné k několika decimetrům železničního svršku, doplněného třílamelovou ozubnicí, se skví nápis, objasňující všechno. Tady byl poprvé použit prakticky nový ozubnicový systém: Abt.
Tato tři písmena neskrývají nějakou zkratku. Abt je vlastní jméno. O co kratší jméno, o to delší řada titulů: inženýr, ředitel Gotthardské dráhy, čestný občan města Luzern, doktor honoris causa, prezident společnosti SLM Winterthur. Atd. Tohle všechno dnes už oslovuje málokoho. Jedno ovšem setrvává: Roman Abt zůstane ve světě železnic fenoménem první velikosti. Jím vynalezeným systémem je vystrojeno dvanáct horských drah ve Švýcarsku a dalších jedenašedesát po celém světě (ba i u nás). Do neuvěřitelných 1702 kilometrů tratí s Abtovou ozubnicí se vejdou světová jména Brig-Visp-Zermatt, Furka Oberalp či Schneeberg, ale i tituly domácky skromnější: Tanvald – Kořenov nebo slovenský Brezno – Tisovec. Švýcarský inženýr Roman Abt stavěl ozubnicové dráhy po celém světě.
Rodáka ze švýcarského Bünzenu (*16. července 1850) uchvátila železnice již na studiích. Po ukončení techniky v Curychu šel přímo do železničních dílen do Oltenu, odtud do soukromé firmy, zaměřené na stavby horských železnic. Jednou z prvních zakázek nové firmy byl na první pohled jednoduchý úkol: postavit lanovku od Brienzského jezera k horskému hotelu. Romanu Abtovi je 28 roků a zastává funkci vedoucího konstruktéra. U vod Brienzského jezera dostává první nápad, který mu udělal světové jméno. Vzdálenost mezi jezerem a hotelem je příliš krátká na klasickou pozemní lanovku, ale zase dlouhá pro běžnou lanovou dráhu visutou. A právě tady přichází inženýr Abt s netradičním řešením. Píše se rok 1878. Před jeden a čtvrt stoletím se zrodilo zařízení, známé jako Abtova výhybka – geniální jednoduchost a absolutní spolehlivost umožňuje samočinné vykřižování dvou proti sobě jedoucích vozů. Toto zařízení můžete vidět i u nás a to přímo v Praze. Stačí se svézt lanovou dráhou na Petřín.
Abt má tedy jméno a s ním se stává kontrolorem federálního železničního úřadu v Bernu. Nekontroluje však dlouho, stěhuje se do Paříže, kde nastupuje do funkce u jedné stavební firmy. Právě v metropoli nad Seinou dostal nápad, kterým se přiřadil do galerie železničních velikánů. Na rozhraní let 1882/1883, tedy právě před 120 roky, načrtává první skicy nového ozubnicového systému: paralelně uložené lamely se střídavým ozubením. Citelný náraz na ozubnici, tak charakteristický pro původní Riggenbachův systém, se stává minulostí – Abtova ozubnice tento velmi nepříjemný průvodní jev téměř eliminuje.
O tom se plně přesvědčili všichni účastníci prvních zkušebních jízd, pořádaných na sklonku jara roku 1885 na nově vybudované dráze z Blankenburgu do Königshütte v německém Harcu. Ozubnice Abtova systému se tady uplatnila na sedmi a půl kilometrech z celkové délky 30,5 km tratě. Sedm parních lokomotiv zvládalo stoupání na zdejších až šedesátipromilových rampách. Dnes bychom po nich – stejně tak jako po ozubnici – nenašli jedinou památku. Celá trať prošla v šedesátých létech minulého století radikálními úpravami a dočkala se elektrifikace, na německé poměry neobvyklým systémem 25 kV, 50 Hz.
Harcká železnice znamenala pro podnikatele Abta nástup do téměř masové výstavby ozubnicových drah po celém světě. Od Německa přes Bosnu, Venezuelu, Japonsko, USA, Austrálii zase zpět třeba do tehdejšího Rakousko-Uherska. Ani na Asii Roman Abt nezapomněl: pro 146 kilometrů dlouhou dráhu z Bejrútu do Damašku vyprojektoval ozubnicové úseky, dlouhé 32 kilometry. Stavba pokračovala rychlým tempem, ale ani jí se nevyhnula smůla, když mořská bouře poslala 17. února 1894 ke dnu loď, vezoucí i dvě parní lokomotivy a osm kilometrů ozubnicových lamel.
Na rozdíl od mnoha význačných mužů techniky nestihlo Romana Abta jednostranné životní zaměření. V jeho osobě můžeme spatřovat téměř ideálně vyváženou geniální invenci technika a jemný cit zasvěceného znalce umění. Inženýr Roman Abt také nelitoval nákladů, aby uměleckými díly obohatil město Luzern, kde žil. Ale i jinde pocítili Abtovu velkodušnost: Zemskému muzeu v Curychu např. věnoval barokní plastiku Panny Marie v hodnotě šesti tisíc franků.
Životní pouť technika, vynálezce a přítele umění se uzavřela právě před devadesáti léty, 1. května 1933. A tímto datem jako by skončila velká éra „zubaček“, do které jsme dnes jen letmo nahlédli.
Pavel Schreier, převzato z webu Českých drah.
Ve druhé polovině sedmdesátých let jsem na ozubnicové dráze Tanvald – Kořenov udělal pár obrázků najdete je v této fotogalerii.
Galerie sedmi obrázků, Dolní Polubný asi 1976.
Pokud budete posouvat galerii pravou šipkou, uvidíte: Pohled na stanici Horní Polubný od vlečkové Abtovy výměny v km 38.7 směrem ke zhlaví na Tanvald a k tunelu. je hezky vidět odpružení ozubnicového hřebenu, tlumící náraz při vjezdu lokomotivy do ozubnicového úseku. Druhý pohled je na kořenovské zhlaví, totéž pak v mírně detailu. Další snímek ukazuje motorový adhezní vůz vlaku do Kořenova na druhé staniční koleji, těsně u perónu. Podle obrázků, které jsem měl možnost vidět, byla tato kolej později snesena a k peronu se nejezdilo. Po nedávné rekonstrukci byl tento stav opět obnoven. Následují dva obrázky: Pohled na T426 „Rakušanku“ při posunu ve stanici, právě obsluhuje vlečku. Poslední dva snímky: Trať za obloukem nad stanicí ve stoupání asi 57‰ a poslední snímek v projektoru je detail Abtovy dvoulamelové ozubnice..
Projektor se obsluhuje, jak je zde na tomto webu ustáleným zvykem, pomocí šipek. Tedy vyjma projektorů nastavených na automatický chod, které se ovládají jinak. Ale na to je vždy upozorněno. Při otevření stránky je projektor vždy nastaven na první snímek v sérii.
Snímky jsem fotografoval asi v roce 1976. To znamená, že obrázky odpovídají této době. Po rekonstrukci to zde vypadá pochopitelně jinak, jsou zde jiné pražce a proběhlo mnoho změn k lepšímu. . Dopravna Dolní Polubný má opět dvě koleje a je tu tak znovu možné křižování protijedoucích vlaků.